Někteří lidé si uchovávají staré fotografie, věci a metriky, a někteří se považují za osobu světa, pro kterou je národnost zakořeněna pouze v konvencích, které příliš neovlivňují život. S potěšením posloucháme každý z příběhů kvůli jejich jedinečnosti a jiskře v očích, kterou lidé vyprávějí o jejich původu.
Pro Zakarpaty jsou to vždy složité a matoucí příběhy a někdy dokonce podobné skutečnému detektivovi. Ukrajinci, Slováci, Maďaři, Češi, Rumuni, Švábové, Židé, Romové, Francouzi, Italové a dokonce i Mongolové – řekneme vám o těchto, a takéo jinych národnostech našich hrdinů.
Upřímně vám doporučujeme, abyste si přečetli naše předchozí kořenové příběhy:
- „Kořeny“: nadnárodní Zakarpatsko v příbězích neobvyklých lidí
- „Kořeny“: historické kostýmy Zakarpatska v obrazech moderních žen
Vlad Gabda
Umělec
Maďaři, Češi, Slováci
Od dětství jsem doma mluvil dvěma jazyky – maďarsky a slovensky. Šel jsem do ruské školy a nikdo za to nemůže, ty byly časy. Na konci první třídy jsem nechápal, o čem mluvíli.
Všichni moji matku nazývají Ruskou, protože se narodila v Moskvě, i když její dívčí jméno je Tiščenko. Otec mé matky byl voják, takže neustále cestovali z města do města a nakonec skončili v Moskvě, kde se narodila. Poté se přestěhovali do Zakarpatska.
Otec mého otce se narodil v Humenném (vyd. – město na Slovensku), ale je Maďar. Moje slovenská babička vystudovala maďarskou střední školu a podle vlastního přesvědčení se přepsala jako Maďarka. Po studiu plynně četla německy.
Moje babička byla z Užhorodu ve 4. generaci, to znamená, že jsem již v šesté. Většina z nás na naší ulici mluvila maďarsky. Když sem přišla moje mladá matka, za rok mluvila perfektně maďarsky. A o 3 roky později k ní přišli starší Mad‘arky konzultovat recepty maďarské kuchyně.
Když se mě zeptájí – Gabda, kdo jsi? Tak si myslím takto: můj otec plakal, kdy slyšel maďarskou hymnu, vyrostl jsem na ruské literatuře. Maďarština je můj rodný jazyk, nemluvím tak dobře jako rusky. Ukrajinština je na tom trochu horší, ale pouze pokud jde o technické momenty. Vždy se s ní velmi snažím mluvit ukrajinsky. Mimochodem, pokud si vezmete páteř zakarpatské malířské školy, která má asi 10 lidí, komunikují mezi sebou maďarsky. Pouze Manailo jasně řekl, že je Rusín.
Nas, obyvatel Užhorodu, nikdy neobtěžovál ani nepřiváděl do rozpaků žádný národ nebo jazyk, protože jsme shromážděni z těchto zrn. Sledujeme slovenskou televizi od dětství. Mluvím maďarsky, rusky, ukrajinsky, slovensky a trochu česky. V naší rodině jsme nikdy neměli žádné nepřátelství s národních důvodů.
Otci bylo několikrát nabídnuto, aby se přestěhoval do zahraničí. Alespoň z toho, co vím, třikrát. Kdysi i mocný sběratel z Kanady nabídl přestěhování a otevření dílny s výstavní síní v Niagarě. V Košicích mu byla nabídnuta práce a byt v centru města. Ale on odpověděl, že jeho dům je zde, jeho předkové zde byli pohřbeni, jeho zahrada roste zde, ve které zna každou švestku. Můj otec řekl, že pokud nemáte vlast, nemáte nic. Moje sestra a já máme stejný názor. Mnohokrát nám bylo nabídnuto, abychom dům prodali, ale pro nás je i taková mysel nepřijatelná. Je nemožné přijít o tuto zahradu a křeslo, na kterém seděl můj otec. To je celý náš život, naše kořeny. Náš otec naplnil celý prostor uměním. Bylo velmi těžké přežít dobu, kdy odešel. Pokud byla matka naživu, stále jsme přes ní cítili nějaký kontakt s otcem a po ztrátě mé matky to bylo vůbec obtížné …
Pro mě slova „dům“ a „domů“ nejsou jednoduchá. Vzpomínám si, že když jsem sloužil v armádě ve Lvově, nesměl jsem rok jít domů, a když se to stalo, byl to pravděpodobně jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Po armadě jsem se vrátil domů, tajně jsem otevřel bránu, posadil se pod vánoční stromeček a podíval se z okna do kuchyně, kde si matka a otec o něčem povídali. A v určitém okamžiku můj otec otočil hlavu a uviděl mě, oba se otočili. Na tento pohled nezapomenu. To byl zázrak.
Když zavřu oči, můžu se vrátit na ulici Bercheni v 70. letech. Byly to dlažební kostky, kamenné příkopy, staré domy, stejný vrátny, který každý den zametal ulici.
Chtěl bych, aby můj Užhorod, moje město, nebylo zničeno … Někdy chodím do slovenského města Komárna, je podobné Užhorodu, jen o něco menší. Žádný dům tam není zničeny, a pokud je přestavěn, fasáda je ponechána a obnovena. To, co se děje v Užhorodu a na mé rodné ulici Berchen, je prostě hrozné.
Iris Del Sol
ekoaktivista, právníčka v oblasti životního prostředí, účastníčka environmentálního summitu OSN
Italové, Francouzi, Maďaři
Vždy mi to připadalo divné, protože ačkoliv jsem se narodila a vyrůstla v zakarpatské vesnici, často mě ani tady nemohli identifikovat a říct, odkud jsem. Když jsem šla studovat do Lvova, na mém kurzu nebyli žádní cizinci ani kdokoli, kdo neměl ukrajinské jméno ani příjmení. Dokonce si pamatuji učitele filozofie, který kdysi řekl, že pokud jste směsicí různých národností a od dětství mluvíte několika jazyky, nemůžete se identifikovat. Prostě o mně – smíšená krev a od narození bilinguální. Mám ale jiný názor. Můj bratr a já jsme byli vychováváni našimi rodiči jako děti světa. A opravdu se tak cítíme, protože je normální, že ve světě probíhají migrační procesy, které spojují rodiny různých národností v rodinách. Řekněme, že moji prarodiče stále nemohou spolu komunikovat bez našeho překladu, ačkoli každá naše rodina mluví čtyřmi nebo alespoň dvěma jazyky.
Vždy se mi líbilo, že mám nadnárodní rodinu. Kulturně to obohacuje, víme mnohem více o tradicích světa, hodně cestujeme, jsme otevřenější všemu novému.
Poprvé jsem odletěla do zahraničí, když mi byly 3 týdny – moji rodiče mě chtěli ukázat své babičce a dědečkovi ve Francii. Ve skutečnosti se to mělo stát dříve, protože rodiče tam plánovali porodit, ale můj otec nemohl získat vízum pro moji matku. A když už byli s doklady, narodil jsem se v porodnici ve vesnici Dragovo, už tam není. Ale proto je moje třetí jméno Visa. Nechtěli ho zaregistrovat, ale můj otec vysvětlil, že to je latinský bůh cestování, takže jsem byla Iris Lydia Visa Del Sol.
Kdykoli se mě někdo zeptá, kym se cítím více francouzskou nebo ukrajinkou, upřesním, jak se člověk chce dívat na svět – pozitivní nebo negativní. Ano, mohu předpokládat, že jsem tu a tam cizinka, ale to není o mě. Na Ukrajině jsem doma, ale když jedu přes Maďarsko, jsem tam také doma, protože moje matka je Maďarka; v Itálii jsem doma, protože můj otec je italského původu; a ve Francii jsem doma, protože odtud je moje rodina.
Mateřským jazykem mé matky je maďarština a celá její rodina jsou Maďaří. Pochází z Rakošina a já si ještě pomátuji svého praděda, její dědečka, který kromě maďarštiny nemluvil žádným jazykem a říkal mi Irina, říkal, že čtyřikrát v životě měnil pas země, ani nemusel opustit svůj dům.
Můj otec je Francouz italského původu. Jeho otec pochází ze severní Itálie a matka ze Sardinie, kterou místní obyvatelé jako Italie příliš nepovážují. Oba emigrovali do Paříže, kde se setkali, vzali, a tam se narodil můj otec. Jejich mateřským jazykem však zůstala italština. V Itálii mám mnoho příbuzných, převážnou většinu farmářů a rybářů.
Všichni mluvíme 4 jazyky a není nutné, aby se tyto jazyky protínaly. Doma mluvíme francouzsky, můj otec mluví pouze francouzsky a moje matka mluví literárně ukrajinsky. Můj bratr Arsen a já mluvíme francouzsky, ukrajinsky, anglicky a rusky. Otec – ve francouzštině, italštině, angličtině a ukrajinštině. Máma – v maďarštině, ukrajinštině, francouzštině a ruštině.
Je docela těžké vysledovat rodokmen, protože, Italové mají 3–4 jména a příjmení, takže pro otce není snadné vzpomenout si, kdo se v kterém roce narodil a jak se jmenovali. Při prozkoumaní Sardinie však chápu, že kdysi tam byli Španělové, a ještě dříve – Arabové. Maďaři jsou zase spojováni s tatarsko-mongolskými nomády.
Všichni naši příbuzní z Ukrajiny žijí v Zakarpatsku, takže jsme moc necestovali po celé zemi, ale v Itálii a Francii jsme byli velmi často. Ve skutečnosti jsme tam vylepšili náš jazyk. V posledních letech se někteří příbuzní přestěhovali také do Ameriky.
Z francouzských tradic, které máme doma – jídlo a etiketu. Můj otec pracoval jako číšník v michelinských restauracích a studoval tuto specializaci, takže jsme všechny tyto jemnosti znali od dětství. Nedávno jsme se s otcem ráno pohádali, protože jsem ten sýr nenakrajela správně. Otec říká: „Iris, jaká škoda, že nevíš krájet sýr!“. (red. – směje se) Kvůli našim francouzským kořenům jsme vždy měli doma sýr a také, proto, že táta someliér, dobré víno. Z Italie se u nás zakořenily aperativy. Když dlouho nevidíme příbuzné nebo přátele, můžeme si sednout a udělat je všechny společně.
S maďarskou a zakarpatskou kuchyní se u nás doma nevyšlo. Jednou babička překrmila mého otce plněným zelím, proto v našem domě stále platí „zákaz“ zelí. Obecně u nás dominuje francouzská a italská kuchyně. Raději bychom seděli a dělali ravioli než vareniky. Pokud jde o maďarský jazyk, ve věku 4 let jsem požádal matku, aby se mnou takhle nemluvila. Bylo pro mě těžké rozumět třetímu jazyku.
Nedávno se mě přítel zeptal, v jakem jazyku myslím. A zpočátku jsem si nebyla jistá, jestli si ten jazyk vůbec „dám“ na mysl, ale pak jsem si uvědomila, že plánuji den v hlavě a psaní seznamů v ukrajinštině.
Vystudovala jsem právo na univerzitě Franka ve Lvově a právě jsem dokončila studium na Paříži v Sorbonně. Zdokonalila jsem se v angličtině, absolvovala několik stáží. Bylo pro mě zajímavé cestovat a pracovat v zahraničí, protože i když jsme často jezdili k příbuzným do zahraničí, ale jsem vyrůstala v Nižním Selyšči a viděla jsem jen to, co i ostatní děti z vesnice. Jsem docela zklamaná studiem ve Francii. Hlavním důvodem je velká konkurence pro práci a soused v lavici je budoucí konkurent. Momentálně na Ukrajině nic takového neexistuje, během studií ve Lvově jsme byli všichni přátelé, pomáhali jsme si, podporovali jsme se. Také se mi nelíbil systém výuky spojité teorie, na Ukrajině dávají více aplikovaných znalostí.
Vracím se domů na Zakarpatsko, protože je pro mě důležité cítit spojení s rodinou a přáteli. Ve Francii jsou lidé velmi uzavřeni. Žila jsem ve městě s miliony lidí a měla jsem si s kým promluvit, ale takého jako doma, nikdy nebylo. Velmi si vážím vztah s rodiči a přístup, který máme k naší rodině. Ve francouzské kultuře – „16 let, sbohem, dali jsme vám vše, co jsme mohli, dál sám.“ Skutečným šokem pro mě byly přeplněné domovy pro důchodcu v zahraničí. U nás, naši prarodiče – nejdůležitější členy rodiny.
Andriy Voznytsky
Umělec
Ukrajinci, Rusové, možná Židé a Mongolové
Téma kořenů mě vždycky zajímalo. Chtěl bych však dodat, že můj názor na tuto otázku se mění každých 7–10 let. Je tedy pravděpodobné, že to, co vám řeknu teď, za 7 let, bude znít úplně jinak.
Někdo říká, že „mými kořeny jsou prarodiče“, ale zdá se mi, že skutečné kořeny lidstva se začaly před více než 1 milionem let. Jsem přesvědčen, že genetický otisk na člověku nevytváří 3-4 generace a dokonce ani 10, ale možná 100 generací. A nejbližší 3 generace nám dávají model vychování. Jsem si jist, že kdyby moje děti byly vychovávány v jiné rodině a za jiných okolností, byly by to úplně jiní lidé.
Vidím se jako list stromu, naši rodiče jsou větvemi tohoto listu, naši prarodiče jsou větvemi stromu a hlavní kořeny jsou v zemi.
Moji předkové jsou obyčejní lidé, kteří tvrdě pracovali a milovali svou zemi. Když mluvíme o blízkých, tak moje matka je restaurátorka, můj otec je sportovec. Můj dědeček se velmi zajímal o kořeny naší rodiny, vytvořil rodokmen, který uchovává moje matka. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem velmi ovlivněn tím, jakou mám národnost. Více – to jsou modely, ve kterých jsem byl vychován, a lidé, kteří byli vedle mě. To, co teď dělám, je do značné míry založeno na tom.
Od samého začátku jsme děti nijak nenastavovali k tomu, aby se nějak věnovali umění. Moje dcera řekla, že chce být lékařkou, ale nikdy nám neřekla, že maluje. Když jsme s manželkou viděli tyto obrázky, byli jsme neuvěřitelně překvapeni. Syn – nastoupí na Fakultu grafického designu na Akademii umění.
Jednou jsem snil o tom, že se stanu archeologem a prozkoumám vrstvy a části země. Žijeme jen chvíli a je velmi důležité, co nechame po sobě. Národnosti, země a hranice nejsou pro mě důležité otázky. Mnohem důležitější je, jakou tuhle zemi necháme.
Musíme si uvědomit: My – jsme také kořeny budoucích generací. Ale pokud vše, co můžeme vytvořit, jsou „falešné“ ideály, skládky pseudoarchitektury, tak my už jsme shnilé kořeny. Proto musíme kolem sebe vytvářet smysluplné a ambiciózní věci, aby na nás mohla příští generace hrdě vzpomínat.
Ruslana Migali
restauratér, cukrář
Rumuni, Ukrajinci
Narodila jsem se v Tjačivské oblasti ve vesnici Solotvino. Můj otec je Rumun a moje matka je napůl Rumunka a napůl Ukrajinka. Otec mé matky je Rumun a moje matka je Ukrajinka z vesnice Ruske Pole s příjmením Gisem. Můj dědeček se narodil v Sigitě v Rumunsku, ale nežili tam dlouho, jen 7 let, a byli nuceni se přestěhovat do Solotvina.
Jména v mé rodině jsou téměř všechna ukrajinizovaná: babička Ilie – Ilya, Mihaj – Miša, Anuca – Anja. Opravdu se mi líbí rumunská jména, a když jsme s manželem přemýšleli o pojmenování našeho syna, pokusili jsme se najít jméno, které bude znít v obou jazycích, a zastavili jsme se u jména Daniel’, které se čte v rumunštině bez měkkého znaku.
Miluji své rumunské příjmení Migali. V Rumunsku byl dokonce takový slavný spisovatel. Můj manžel a já jsme Dzjuba, ukrajinské příjmení, které také nosí náš syn. Přestože prarodiče manžela žili na Uralu a jeho pradědeček – Slovinec.
Můj pradědeček pracoval na železnici v Solotvinu. Můj dědeček dokončil pouze 3 třídy, ale mluví rumunsky, maďarsky a ukrajinsky. Už v 7 letech začal pracovat. Nyní je mu 85 let. Je velmi hovorný, takže mi toho hodně vyprávěl – koledy v maďarštině a němčině, spousta příběhů.
My, moderní lidé, vyrostli jsme jako ve skleníku – k dosažení něčeho potřebujeme spoustu podmínek a předpokladů. A dívám se na své prarodiče a chápu, že žili ve velmi obtížných dobách, ale také znali jazyky a krmili rodiny a domácnost byla vždy v pořádku, děti byly všechny krmené a čisté, a věděly, jak chovat dobytek a postavit dům. Když jsem byla malá, můj dědeček doma postavil takovou troubu, že za prvé, stále funguje perfektně, a za druhé, moje babička v ní vždy dělá perfektní piškotový dort. Ptám se jí: „No, jak víš, jaká je teplota?“. Potřebujeme módní kamna s dmychadly a spoustu ideálních podmínek, ale u nich bylo všechno jinak.
Moji rodiče vždycky spolu mluvili v ruštině a se mnou v ukrajinštině. Mluvím rumunsky se svými prarodiči. První modlitby a koledy, které jsem se naučila, byly v rumunštině. Zdá se mi, že je důležité dítě od dětství poustit do světa jazyků – mluvit s ním, zapnout zvuk nebo video. Tím se zabrání vytváření bloků a takzvaných „jazykových bariér“. Mluvím ukrajinsky, rusky, rumunsky, celkem dobře španělsky a anglicky, rozumím italsky, částečně rozumím maďarsky.
Jsem hrdá na své kořeny a na to, že jsem Rumunka. Cítím v sobě tento temperament – jsme odhodlaní, vytrvalí. Když jedu do Užhorodu, okamžitě vidím Rumuny. Nevím proč, ale je to velmi zvláštní pocit.
Vyrostla jsem v domnění, že plněné zelí je rumunské jídlo. Jsou zde určitě velmi malé a pro mě je to pro vaření zvláštní stres. (vyd. – úsměv) Také naše domácí speciální jídlo – mamaliha. Je to kukuřičná krupici se sádlem a sýrem. Měli jsme tradici výroby „tokan ku brynza“ každou neděli a to dělal jen můj otec. A moje babička připravuje velmi chutné jídlo zvané „shalata di sordit“, tj. salát na usrkávání. Nakrájí hlávkový salát, zelenou cibuli, ocet a přidá studenou vodu ze studny.
Alexey Purtov
restauratér, barman
Ukrajinci, Rusové, Burjati, Poláci
O mých prarodičích nic nevím, protože žili v takzvaných „tichých dobách“ a lidé se báli mluvit o tom, kdo jsou a odkud pocházejí, pokud jejich národnost nebo původ mohou být příčinou politické záležitosti.
Moje babička z matčiny strany pochází z Polska, můj dědeček se narodil v Bělorusku, neznám ho, viděl jsem ho jen na fotce. Moje babička ve věku 12 let se stála sirotkou, takže je těžké dohledat její rodovou linii. Viděl jsem svého otce, když jsem byl malý, a vůbec si ho nepamatuji, a viděl jsem ho jen jednou, když jsem byl vědomý a dospělý. Rodiče se předčasně rozvedli. Ale vím, že všichni moji příbuzní pocházejí ze Zabajkalské oblasti, Čita, Severní Rusko.
Můj dědeček byl jednou na služební cestě v Záporoží v obci Velykyj Luh. Přinesl odtud spoustu úžasných příběhů a ovoce, takže od dětství byla Ukrajina pro mou matku spojena s bohatstvím a prosperitou, kulturou. Aj ti Ukrajinci, kteří žili v Zabajkalli, se lišili od místních – domy byli vždy velmi čisté a měly prvky etnické výzdoby, byly veselé. Představte si, že na severu Ruska 2-3 měsíce na jaře a v létě a dokonce během této doby se jim podařilo pěstovat okurky a rajčata.
Když můj dědeček šel do zálohy, přestěhoval se s babičkou do Záporoží. Moje malá matka se tedy ocitla na Ukrajině. Ale vrátila se do Čity, aby studovala na lékařském ústavu. Tam potkala mého otce. Studoval také medicínu. Když byli v pátém ročníku, onarodila se moje starší sestra. Po smrti dědečka, babička trvala na tom, aby se k ní rodiče nastěhovali, protože už potřebovala pomoc. Proto jsem se narodil v Záporoží. Na Záporoží si moc nepamatuji, protože moje matka se znovu vdala a my jsme se přestěhovali do Krymu. Ale jak jsme tam jeli přeplněným autobusem – pamatuji si to velmi dobře. Jako dítě se mi zdálo, že jít na Krym déle, než na měsíc. Bylo mi 9 let, takže mohu říci, že jsem vyrostl v Krymu – v Alupce, na Jaltě. Třetí místo je záliv Partenit – je tam mnoho parků, malebné krajiny, žila zde ruská šlechta, odpočíval Puškin, Lermontov.
Krym byl pro mě jako teenagera rájem, protože jsem rád plaval a chodil. Ale když jsem vyrostl, čelil jsem dalším výzvám. Po 9. ročníku jsem se přestěhoval do Zaporoží, kde jsem vystudoval Vysokou školu radioelektroniky s titulem „technolog výroby čipů“. Poté – nastoupil na Kyjevský polytechnický institut. Zároveň však začal pracovat a dostal se za bar. Pak jsem si uvědomil, že studium na chvíli by měl být „zastaven“. Poté jsem se přestěhoval do Dněpru a tam jsem se formoval jako člověk a profesionál. Moje specializace je hotelnictví, restaurace a bary.
Nemám silnou vazbu na žádnou z národností v mé rodině ani na krev, která ve mně proudí. Bohužel se dnes k manipulaci a podněcování k nenávisti velmi často používá slovo „vlastenec a vlastenectví“. Jsem blízký názoru buddhistů, kteří nevidí člověka přes národnost, ale vidí především člověka. Nezajímá mě, jaké jste národnosti, je důležité, abyste byli skutečně člověkem.
Vždy mě zajímal Východ – Mongolsko, zejména Čína. Mám burjatské kořeny a je to velmi blízko. Jako dítě jsem byl často nazýván Číňanem, Mongolem. Zajímalo by mě více o kořenech mého otce. Moje babička mi řekla, že můj otec byl Burjat, že jsou takoví lidé. Nevypadal jsem jako děti, které žily vedle nás v Záporoží. O své kořeny se zajímám od dětství.
Myslím, že Krym se stal mojí skutečnou součástí. Mimochodem, stejně jako Zakarpatsko, je nadnárodní – žijí zde Řekové, Tataři, Arméni a Ázerbájdžánci. Všichni jsme se společně učili, procházeli, ve škole jsme se učili krymsko – tatarský jazyk, jezdili jsme do Bakhchisarai. Proto jsou všechny nejjasnější události mého dětství spojeny s tímto místem.
Multikulturalismus a nadnárodnost jsou vždy se mnou, protože teď žiji znovu ve velmi rozmanité a bohaté oblasti – Zakarpatsku. Když jsem se poprvé přestěhoval, byl jsem ovlivněn množstvím národností a zajímavých lidí. Myslím, že už jsem si zvykl. Na ulici je mnoho jazyků, které stále rád poslouchám. A dokonce i v našich zařízeních často potkávám zajímavé lidi, kteří mluví maďarsky, slovensky, česky.
Co se týče dětí, nevím, jestli je pro ně důležité říkat něco o národnostech od dětství. Prostě je nekonečně miluji a učím je milovat svět stejně. Nedbejte na státní příslušnost jiné osoby, ale jednoduše s ní komunikujte. Je skvělé, že jsme všichni jiní a můžeme žít ve stejné zemi bez války.
Rosana Tuzhanska, zejména pro Varosha
Tento materiál poskytla společenská organizace Institut středoevropské strategie
za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl
umožněn podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro
mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materialu nese výhradní odpovědnost
společenská organizace Institut středoevropské strategie, a nemusí nutně odrážet
názory USAID nebo vlády USA. Obsah tohoto materiálu nesmí být reprodukován
nebo přenášen v žádné formě a žádným způsobem, graficky, elektronicky,
kopírováním nebo jiným způsobem bez řádného odkazu na původní zdroj.
