Війна

„Považujeme se za Ukrajince“. Jak Romové z Charkova uspořádali letní tábor pro děti v Užhorodu

8 února 2023 21

ukenhurosk

Ihor Antonenko je ve svých 21 letech vůdcem romské mládeže, boxerem a dobrovolníkem.

Se začátkem totální invaze byl nucen odejít do Užhorodu se svou početnou rodinou. Zde nemohl nečinně sedět a společně s kamarády uspořádal sportovní tábor pro děti pod záštitou UNICEF. A nyní rozvíjí náboženskou romskou komunitu v Kolíně nad Rýnem (Německo).

V rozhovoru s ním mluvíme o povolání, službě a lásce, které pomáhají neztrácet víru ve vítězství.

Ihor Tabir K

„Nerozdělujeme lidi na Romy nebo Ukrajince. Vše máme organicky spojené“

Ihor pochází z Luhanské oblasti, a když v roce 2014 zasáhla válka jeho domov, přestěhoval se s rodinou do Charkova. Po dlouhou dobu to byl obyčejný ukrajinský teenager, studoval na vysoké škole v Charkově, vážně se zajímal o box. Opakovaně vítězil na oblastních a celoukrajinských soutěžích v boxu, stal se kandidátem na mistra sportu a nyní se tímto směrem snaží i do budoucna rozvíjet.

„V dětství jsem se styděl říct, že jsem Rom. Věnoval jsem se sportu, záměrně jsem se oddělil od svých romských kořenů, měl jsem jiné cíle a životní zaměření.

Ale když jsem začal dospívat, přemýšlet o své rodině a své budoucnosti, pomyslel jsem si, kdo jsem?

Začal jsem častěji komunikovat s Romy ve svém okolí, dozvěděl jsem se více o naší kultuře, tanci, zpěvu na kytaru. Začalo mě to bavit, cítil jsem, že je to moje záliba.

Uvědomil jsem si, že být Rom je moje výhoda. Ale já i moji přátelé se cítíme jako Ukrajinci. Nerozdělujeme lidi na Romy nebo Ukrajince. Vše máme organicky spojené.“

Poté, co pro sebe objevil romskou kulturu, rozhodl se Ihor pomoci ostatním Romům ze svého okolí ji poznat. Spolu se svou sestrou Elvirou Antonenko a kamarádem Rodionem Christovem se stal účastníkem projektu Upshift od UNICEF a snažil se Romům ukázat jejich kulturu prostřednictvím písní, tanců a jazyka. Dokonce si vytvořili vlastní fotbalový tým.

„Cílem našeho týmu je říci všem Romům, že máme být na co hrdí a na co se sjednotit.“

„Není žádným tajemstvím, že existuje stereotypní postoj k romské kultuře. Z tohoto důvodu to mnozí z nás nechtějí dělat, aby nevznikaly nepříjemné asociace. Tím se ztrácí kulturní charakteristiky celého národa. A my jsme to vzali a ukázali, že je to super a cenné!“

Ihor je také jedním z duchovních vůdců mládeže ve své komunitě a přesvědčuje, že je také velmi spojuje křesťanství. Zejména na vánoční bohoslužbě v roce 2022 prezentovali výsledky svého projektu.

Tento projekt byl tak zajímavý a úspěšný, že jejich komunita plánovala založit samostatnou romskou školu s důrazem na kulturu. Již navázali spolupráci s TKI (pozn. red. Tavrijský křesťanský institut) v Chersonu. Po absolvování studia mohli žáci také získat osvědčení o vzdělání a zapsat se na vyšší odborné nebo vysoké školy.

„Viděli jsme velmi jasně směr, se kterým můžeme pracovat. Byl to průlom, cítili jsme, že dokážeme hodně. Ale válka zničila plány mnoha lidí, včetně nás.“  

Ihor Church J

„Jeli jsme asi 4 dny. Noci jsme trávili v domech obyčejných lidí. A to posílilo naši důvěru, že jsme jeden národ.“

„Začátek příběhu je u každého podobný. Ráno, výbuchy, panika. Nebylo to pro mě nic nového, takže možná proto bylo těžší to přijmout. Všechny vzpomínky z roku 2014 se vrátily: jak byl bombardován můj okres v Luhansku, jak umírali lidé, které znám, jak padaly střely. Tohle všechno jsem už zažil. A když jsem znovu slyšel tyto zvuky, probleskla mi hlavou první myšlenka: „Znovu?“

Ihor zavolal všechny z komunity, což je asi sto lidí. Po pár dnech bydlení v suterénech pochopili, že je čas odejít a na radu kamaráda se rozhodli odjet do Užhorodu.

„Máme velkou komunitu, asi sto lidí. A všichni museli odejít. Proto jsme se rozhodli jít první, najít místo a vypracovat cestu pro ostatní, aby mohli odejít.“

„Jeli jsme asi 4 dny. Noci jsme trávili v domech obyčejných lidí. A to posílilo naši důvěru, že jsme jeden národ.“

V Užhorodu je přijala církev a farář Jánoš.

„Lidé, kteří odešli dříve, mu svěřili klíče od svých domů. A on je prostě vzal a dal je těm, kteří přišli.“

O pár dní později se podařilo zorganizovat příjezd dalších rodin do Užhorodu.

„Byly problémy s benzínem, s logistikou, s komunikací. Občas se stávalo, že rodiny se 3-4 dětmi šly pěšky 10 kilometrů na místo setkání na vlakovém nádraží, protože nebylo možné najít taxi. Pod palbou a v ohrožení života celé rodiny.“

Už v Užhorodu pokračovali ve své službě a Ihor říká, že jim to tehdy také velmi pomohlo.

„Tehdy to pro nás bylo morálně velmi těžké, měsíc jsme nemohli nic dělat po všech těch stresech, kterými jsme si museli projít. Opravdu nás to vyvedlo z míry.

Tam jsme potkali Aladara Horvata (pozn. red. vedoucího romské mládeže v Užhorodu), začali jsme blíže komunikovat, neustále nám říkal: „Vím, že je to těžké, pojďme se sejít, popovídáme si, popřemýšlíme, co se dá dělat“. Nabídl hodně nápadů a jsem mu velmi vděčný za jeho upřímnou vytrvalost.

Tak začala naše práce v Užhorodském integračním centru mládeže a spolupráce nám pomohla rychleji se vrátit do života.

 

Děti říkaly, že sní o tom, že usnou dříve, aby se mohly dříve probudit a jít do tábora“

V červenci UNICEF oznámil zahájení druhé vlny projektu Upshift. Ihor a jeho přátelé se poradili se svými mentorkami Vasylynou a Samirou a během schůzky navrhli myšlenku sportovního táboru pro děti.

„Jasně jsme chápali hodnotu našeho projektu a jeho motto „Děti potřebují dětství“.

Pro děti je válka velmi těžká, viděl jsem v jejich očích tichý strach. Situace, kdy vidíte plačící dítě, které nemůže říct nic jiného než „máma“, „táta“. A samotní rodiče jsou bezradní a nevědí, jak se chovat a co dělat. V takových chvílích jsme si uvědomili, že musíme něco udělat.“

„Problémy byly například se zpožděním financování. Na přípravu všeho, od jídla až po inventář, jsme měli pouhé 3 dny. Postavili jsme na nohy celé město, které jsme navíc moc neznali“ (usmívá se).

Koncem srpna navštívilo třídenní tábor Heřmánek více než 50 dětí a zapojilo se asi 10 organizátorů.

Ihor Tabir Kj

 

„Upřímně řečeno, děti v Užhorodu jsou zvláštní, liší se od dětí z Charkova v otázkách vzdělání, výchovy a etikety. Mysleli jsme, že děti budou neposlušné, mohou mluvit sprostě, špatně se chovat.“

„První den byl tak těžký, že jsem už všeho litoval: „Co tady dělám?“. Ale společným úsilím a modlitbami se vše povedlo. Hráli jsme fotbal, volejbal a měli jsme hodiny boxu. Děti měly možnost si 3 dny volně hrát.

A třetí den během rozhovoru na rozloučenou všichni začali plakat, objímali se a nechtěli nás pustit. Cítil jsem v srdci takové teplo! Takovou reakci jsem od nich vůbec nečekal. A nebyl to jen projekt, ale věc, kterou jsme dělali s láskou. A všichni to pocítili, jak děti, tak pořadatelé.

Ihor Tabir F

Byla ještě taková situace. Každé ráno jsme plánovali sraz v 8 hodin ráno a měli jsme obavy, zda děti přijdou druhý den. A jednou dorazím v 7 hodin a všechny děti už čekají! Překvapeně se ptám, co tu tak brzo dělají, a oni odpovídají: „Mysleli jsme, že začínáme v 7!“. Bylo to velmi dojemné.

A ještě říkaly, že sní o tom, že usnou dříve, aby se mohly dříve probudit a jít do tábora. To byla naší motivace, naděj, pochopení, že to všechno není marné!

A děti se mohly odpoutat od války, všech traumatických vzpomínek a být obyčejnými dětmi, jako jejich vrstevníci v různých zemích. A cíle bylo dosaženo.

Ihor Tabir G

„Vytváříme prostředí, kde Romové mohou mezi sebou komunikovat a snáze to prožívat“

Po několika měsících v Zakarpatí se Ihor a jeho rodina rozhodli odejít do Německa. A to z několika důvodů: hledal práci a chtěl pokračovat ve své náboženské misi.

„V zahraničí bylo mnoho Romů, kteří odešli, ale nepřizpůsobili se novému místu. Jsme vděční, že jim Německo dalo vše potřebné k životu, a to byty, sociální dávky. Chybí jim ale prostředí, kvůli jazykové bariéře není doslova s ​​kým mluvit.

V Německu také existují stereotypy, že Romové jsou Romové v tom nejhorším slova smyslu. A ne všichni se k nim přátelsky chovají.

Abychom si zachovali naši víru a církev, pochopili jsme, že je třeba jít tam, kde je toho nejvíce potřeba.

Když jsme poprvé přišli do regionu, kde se církev nachází, potkali jsme mnoho Romů z Mykolajiva a dalších částí Ukrajiny. Když jsem jim řekl, že zde brzy začnou bohoslužby a pozval je do církve, tak je to upřímně zajímalo, začali se ptát na číslo a adresu.

Rád bych poznamenal, že ani v Charkově, ani v Užhorodu není náša církev pro ostatní zavřená. Navštěvují jí hlavně Romové, ale navštívit může každý“.

Ihor Church Fd

Ihor a jeho přátelé se také aktivně zapojují do dobrovolnictví, dodávají humanitární pomoc Ukrajině.

„Nemyslíme, že po odchodu jsou všechny problémy za námi a můžete spokojeně žít. Považujeme se za Ukrajince a bolest pro naši Ukrajinu zůstává. Žije zde 5.-6. generace naší rodiny. Tohle je naše země!

Za tu dobu se naše kultury velmi propojily. Existuje hodně ukrajinských písní s romskými motivy. Romové jsou jako koření pro šťavnatý ukrajinský boršč.

Abych byl upřímný, v zahraničí se někdy vyčítavě sám sebe ptáš: „Proč jsme odjeli?“. Pak vidíš kolem sebe lidi, kteří potřebují pomoc, a uvědomuješ si, že tady musíš být.

Problém života a smrti je zde vyřešen, ale otázkou je, jak pomoci pokračovat v životě na novém místě. Vytváříme prostředí, kde Romové mohou mezi sebou komunikovat a snáze to prožívat. Bůh nám nyní otevřel nové dveře, abychom mohli lidi sjednotit“.

Materiál byl připraven za podpory Mezinárodního fondu Renaissance v rámci projektu Boj proti předsudkům a stereotypům o Romech za války, konsolidace kolem společné touhy po vítězství. Materiál odráží postoj autorů a nemusí se shodovat s postojem Mezinárodního fondu Renaissance.

Halyna Hyčka, Varosh

Fotografie: z osobního archivu Ihora Antonenka

 

ukenhurosk

0 #