V posledních několika letech nejzápadnější oblast Ukrajiny je často mezi top zprávy ukrajinských a světových médií. Nebyly to však vždy pozitivní zmínky. Buďme upřímní, ve většině případů se jednalo o materiály, které souvisí především s tématem pašování nebo separatismu. Ale nejen.
Nedostatek objektivních údajů o Zakarpatí, studií o regionu, jeho geografická vzdálenost od hlavního města, zkreslené informace a mnoho dalších faktorů vedly ke vzniku velkého počtu mýtů o této oblasti. Jak na úrovni domácností, tak na odborné a veřejné úrovni.
Rozhodli jsme se v redakci zkusit vyvrátit tři nejrozšiřenější mýty o Zakarpatí, které jsme v posledních letech četli v novínách.
Mýtus č. 1. Zakarpatí je téměř Evropská unie
Vzhledem k zeměpisné poloze jako nejzápadnější oblast Ukrajiny hraničí se 4 zeměmi EU a NATO (od severu k jihu – s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem) a vzhledem k dějinam tohoto regionu, který byl součásti evropských monarchií a republik, Zakarpatská oblast by si samozřejmě mohla činit nárok na nejvíce evropsky integrovaný kraj.
Tento názor potvrzuje způsob života obyvatel Zakarpatí, kteří pravidelně cestují do EU za prací nebo za zábavou, jezdí na pracovní cesty, navštěvují příbuzné nebo známé atd.
Evropská unie však není jen společné dějiny nebo zvyky, geografická poloha nebo výhoda. Jedná se především o vysoké evropské standardy ve všech sférách života. A v tomto smyslu Zakarpatská oblast bohužel nejen výrazně zaostává za přihraničními regiony sousedních zemí, jako jsou Košický a Prešovský kraje na Slovensku nebo maďarský region Szabolcs-Szatmár-Bereg, ale ztrácí na klíčových ukazatelích evropské integrace ve srovnání s jinými regiony Ukrajiny.
Podle posledního průzkumu uznávaného centra „Nová Evropa“ s názvem „Evropská mapa Ukrajiny“ je tedy Zakarpatská oblast pouze na 8. místě mezi 24 regiony + Kyjiv. A ustupuje nejen sousedním L’vivské a Ivanofrankivské oblastem, které jsou na špičce žebříčku, ale také Sumské, Vinnycké, Oděsské, Volyňské a Černivecké oblastem.
Toto hodnocení bylo založeno na základě 34 ukazatelů v 8 oblastech, jako jsou ekonomická integrace, infrastruktura, místní demokracie a podřízenost, vzdělávací sféra, vědecká a kulturní integrace, energetická a environmentální politika, rovnost žen a mužů, komunikace o evropské integraci a širší partnerství.
Obyvatelé Zakarpatí, zejména místní úředníci, rádi zdůrazňují, že na této straně Karpat na Ukrajině je již Evropa. Pokud se však blíže podíváme na poměry v kraji, v mnoha sférách musí Zakarpatsko stále hodně pracovat, aby se nejen skutečně přiblížilo k EU, ale alespoň aby dohnalo ostatní regiony Ukrajiny. A to je především otázka a výzva pro místní úřady a elitu, odborníky, veřejné osobnosti a média.
Tento mýtus škodí kraji, protože když se obyvatelé Zakarpatí obracejí na úřady, včetně centrální, a poukazují na absence letecké dopravy nebo dokonce expresního vlaku InterCity v jakémkoli směru, často slyší odpověď, že už jste Evropa, a proto si memáte na co stěžovat.
Mýtus č. 2. Zakarpatí je země pašeráctví a pašeráků
Samozřejmě, když má region přímou státní hranici se 4 zeměmi s vyspělejšími ekonomikami, pak za takových podmínek pašeráctví nejenom existuje, ale funguje jako obchodní model s dobře rozvinutou infrastrukturou. Někdo vyrábí nebo dodává zboží, někdo ho skladuje na obou stranách, někdo balí / skrývá / přebaluje / třídí, někdo nese nebo veze, někdo poskytuje ochranu atd. Tato infrastruktura zahrnuje velké množství dobře placených „funkcí“, protože cokoli na druhé straně hranice je dvakrát, třikrát dražší, nebo dokonce i více.
V celé této hierarchii podlounictví však místní obyvatelé Zakarpatí, stejně jako například obyvatelé L’vivské oblasti nebo Bukovyny, zaujímají nejnižší úroveň, a proto hlavní zisk z pašeráctví plyne do vládních úřadů hlavního města, odkud ve skutečnosti „kryjí“, poskytují ochranu nikoli drobnému pašování přes „zelenou zónu“ (čast státní hranice mimo hraniční přechody, většinou zalesněná nebo hornatá, i když to neni nutné – pozn. red.), ale „průmyslovému“ pašeráctví, který se přepravuje kamiony. Ivan Mikloš, bývalý ministr financí Slovenska a vedoucí Strategické skupiny poradců při vládě, na diskusi Varosh Talks poukázal na to, že stačí porovnat databáze jednoho z celních úřadů EU a Ukrajiny, když stejný kamion vyváží například zboží ze Slovenska za určitou častku a po několika desítkách metrů stejný kamion podle dokladů dováží na Ukrajinu nebo stejné zboží za mnohem menší částku, nebo dokonce podle dokladů jiný výrobek.
Takové „domácí“ a „průmyslové“ pašeráctví existuje po celém světě a nejde o zvláštnost Zakarpatské oblasti, dokonce ani Ukrajiny. To však není náš klíčový protiargument proti myšlence, že Zakarpatí je zemí výlučně pašeráctví a pašeráků, kterou za posledních 5 let vyjádřovali někteří politici a média.
Závod Jabil poblíž Užhorodu z ptačí perspektivy.
Náš protiargument je následující: spolu s pašeráckými toky v nejzápadnějším regionu Ukrajiny existuje velké množství technologicky vyspělých podníků se zahraničními investicemi, které vyrábějí kávovary Nespresso, nábytek pro kavárny Starbucks a IKEA, hokejky pro NHL a pětinu všech lyží na světě, komponenty pro „BMW“, „Audi“, „Porsche“, „Mercedes“, montáž aut Škoda na jediném fungujícím automobilovém závodě na Ukrajině „Eurocar“.
Nikde na světě závody předních světových výrobců elektroniky, a zároveň i konkurentů, Flex a Jabil se nenacházejí tak blízko jako na Zakarpatí – jen 40 km. Přidejme do tohoto seznamu také společností „Fischer“, „Yazaki Ukrajina“ a mnoho dalších. Ačkoli existují všechny podmínky a předpoklady pro to, aby takových výrobců na Zakarpatí přibýválo díky formování celých klastrů, když práce jednoho nebo více velkých podniků stimuluje vznik dalších výrobců, kteří dodávájí těmto podnikům komponenty, suroviny, služby.
Mýtus č. 3. Na Zakarpatí je populární separatismus a každý má dva občanské průkazy.
Tento mýtus je založen na mnoha stereotypech a manipulacích, kdy se říká, že Zakarpatí nikdy historicky nebylo součástí Ukrajiny, a na místním referendu v roce 1991, které se konalo současně s celostátním, obyvatelé Zakarpatí hlasovali pro přiznání statusu samosprávného regionu (78% hlásů pro). Toto referendum však nemělo právní sílu. Ale k tomu přidejme velké množství převážně fejků, které se za posledních 5 let objevily v médiích na pozadí anexe Krymu a války na Donbasu, podle kterých Zakarpatí vyžaduje od Kyjeva buď autonomii, nebo rusínskou autonomii, nebo Maďarskou autonomii, nebo rusínsko-maďarskou autonomii, a někdy dokonce i oddělení. Během posledních5 let podivnou náhodou všechny tyto padělky šířily ruská státní média.
Mýtus zakarpatského separatismu byl současně posílen další související představou, že na Zakarpatí žiji pževážně Maďary, které mají maďarské občanské průkazy a chtěli se připojit k Maďarsku.
Není pochyb o tom, že těmto otázkám, stejně jako fenoménu separatismu, je třeba věnovat zvláštní pozornost, ale v současné situaci je velmi důležité vzít v úvahu skutečnost, že všechny sociologické výzkumy v posledních letech potvrzují jen nepatrnou úroveň separatické nálady na Zakarpatí.
Podle údajů Kyjevského mezinárodního institutu sociologie, které uveřejnil časopis Dzerkalo Tyžnja, v prosinci 2014 vidělo 91,5% obyvatel Zakarpatí budoucnost svého kraje jako součást jednotné centralizované Ukrajiny. A v té době to byl mnohém vyšší ukazatel než v sousední L’vivské oblasti. Ačkoli nedávný průzkum KMIS provedený oblasti v dubnu 2019 snížil tento počet na 26%, ale polovina obyvatel regionu nyní podporuje spíše decentralizaci a větší pravomoci místních orgánů než autonomii nebo oddělení, decentralizace je v dnešní době oficiálním kurzem ukrajinské vlády. Pouze 8% Zakarpatců v dubnu tohoto roku bylo pro federalizaci Ukrajiny, a tedy pro autonomii. Další 4% – za vstup do Maďarska. Přestože je poslední údaj 13krát vyšší než v prosinci 2014, je třeba vzít v úvahu, že statistická chyba průzkumu pro Zakarpatí je 7,2%, tj. je vyšší než samotné údaje.
Podle dalšího průzkumu, který na Zakarpatí provedla Nadace Demokratických iniciativ Ilka Kučeriva a Ukrainian sociology service v prosinci 2018, se 81% občan domnívá, že Zakarpatí by mělo být součástí jednotné Ukrajiny, pouze 3% – přejí autonomie jako součást federace, a 1% je pro oddělení od Ukrajiny.
Pokud jde o občanské průkazy a maďarskou národnostní menšinu, podle nejnovějších oficiálních údajů v roce 2015 požádalo o maďarské občanství 124 000 Ukrajinců (podle maďarských médií) a 94 000 je dostalo (podle údajů státního tajemníka Maďarska odpovědného za národní politiku Arpáda Janoše Potapyho – ed.). Tyto statistiky také odrážejí přibližný počet maďarské národnostní menšiny na Zakarpatí: podle sčítání lidu z roku 2001 v kraji žilo téměř 152 000 Maďarů. Současně podle studie Summa-2017, provedené maďarskými analytickými institucemi za účasti akademie věd, v letech po oficiálním sčítání lidu opustilo Zakarpatí asi 30 000 etnických Maďarů a města jako Berehovo a Užhorod ztratily 20% jejich maďarské komunity, a to je škoda.
Tyto a další mýty o Zakarpatí ve skutečnosti škodí regionu, brzdí jeho rozvoj a narušují jeho vnímání zvenčí. Proto jsme se je snažili vyvrátit buď alespoň vyvážit.
Zároveň doporučujeme našim čtenářům, aby nám řekli o pozitivních a negativních mýtech a stereotypech o Zakarpatí, se kterými se setkali.
Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.
Text: Rosana a Dmytro Tužansky
