Učitelka světové literatury ze zakarpatského venkova, která získala ocenění od Ministerstva zahraničních věcí ČR. Zní to nepravděpodobně. Ale po rozhovoru s Natálií Tumarec je jasné, že tato žena nevidí žádné nemožné úkoly. Jeji hlavním cílem je udělat ze zakarpatské Koločavy nejvyšší bod ukrajinsko-českého přátelství a příklad partnerství a kulturní spolupráce.

Hele, сhudáčku, budeš jednou vyprávět celému světu o Nikolovi Šuhaji, o Olbrachtovi a Koločavě

Natália se narodila v Koločavě. Zde vystudovala střední školu a poté nastoupila na vysokou školu v Užhorodu. Vystudovala Filologickou fakultu. V jednom ročníku si mohla vybrat studium dálšího slovánského jazyka. Vybrala si češtinu, protože dědeček ji dobře ovládal.

– Můj dědeček mi na zkoušku napsal všechna témata v češtině. Přišla jsem za Pavlem Pavlovyčem Čučkou a řekla jsem: „Mám tu všechno napsáno, ale češtinu nebudu v životě potřebovat, proto jsem se moc neučila“. Přečetl si vše, dozvěděl se o dědečkovi a řekl: „Hele, chudáčku, přijde čas a budeš vyprávět celému světu o Nikolovi Šuhaji, Olbrachtovi a Koločavě. Běž za dědečkem, ptej je na všechno, a každý den studuj češtinu!“

Ve skutečnosti stalo se tak, že se Natália musela naučit česky, protože v 90. letech ji pozváli přednášet (i v českých médiích) o Muzeu Ivana Olbrachta, o Čechach na Zakarpatí a o Koločavě. V loňském roce také absolvovala při Univerzitě Karlově  mezinárodní kurz metodiky vyučování českého jazyka.

– Je to jedinečný zážitek. Studovaly se mnou lidé z 20 zemí světa. Když viděli, že vstupuji do posluchárny, a na jmenovce mám nápis „Natálka, Ukrajina“, všichni vstavali a zdravili spolu nahlas. Hodně se hovořilo o ceně Gratias agit, kterou jsem dostala v roce 2012 od ministerstva zahraničí ČR, a když jsem ostýcháně říkala, že jsem nic zvláštního neudělala, smáli se a radili: „Natalko, už nic nedělej“. Měla jsem slzy na krajíčku, – říká Natália.

Muzeum Ivana Olbrachta

Pokud se vrátíme do výchozího bodu, všechno to začalo od strýce Natálky, učitele historie Mykoly Šimoni. V roce 1982 založil v Koločavě muzeum českého spisovatele a veřejného činitele Ivana Olbrachta. Nataliin dědeček byl ve 40. letech předsedou obecní rady, spolu s knězem byl uvězněn jako nepřítel Sovětského svazu. Vypravoval, že Olbrachta osobně znál.

– V roce 1989, poté, co můj strýc odešel do důchodu a podal mi klíče od mistnosti, začala jsem pracovat na muzeu, – říká Natália. – V roce 1997 se objevila nová expozice. Změnila jsem to, co bylo předtím. Soustředila jsem se na literární činnosti a dobrých skutcích Ivana Olbrachta.

Muzeum se stále nachází v budově střední školy obce Koločava, v obci však již začala výstavba kulturního střediska, kam plánují expozice přesunout a významně ji rozšířit. Některé z exponátů jsou také v „Četnitské stanici“, kterou řídí Natália a její synové. Je to směs muzea, soukromého domu, hotelu pro turisty a hostince. V budově kdysi sídlily státní notářský úřad, pošta a četnictvo.

Většina exponátů muzea pochází z počátku 20. století. Jedna z nejcennějších  je tabule, která visela na domě, kde bylo četnictvo, stejně jako knihy s originálním podpisem Ivana Olbrachta.

Reference: Dobrodružný a velmi poetický román Ivana Olbrachta „Nikola Šuhaj loupežník“, který napsal v roce 1933, se stal skutečným mistrovským dílem. Hrdinou románu je skutečný muž, který žil v Koločavě a díky Olbrachtu se stal legendou jak na Ukrajině, tak v České republice. Spisovatel navíc v románu řekl tolik o zakarpatské přírodě, že kritici označili román jako „báseň v próze“. Český literární kritik Rudolf Havel napsal: „Olbracht řekl českému čtenáři o Zakarpatí více, než všechny státní noviny a časopisy předchozích více než deseti let…“.

Ivan Olbracht v Koločavě

– Ve 30. letech Ivan Olbracht přijel do Koločavy a začali ho zajímat Nikola Šuhaj, život českých četníků, proč je místní nepovažovali za špatné lidi. Šuhaj byl pronásledován, protože se nechtěl vrátit do armády, skryl se v horách v naději, že tato vláda půjde jako všechny předchozí. Nikola byl místní, dobře se orientoval v horách a měl tu svou milovanou Eržiku. Ale nedokázal zachránit svůj život, – říká Natália.

Žena říká, že kdyby Olbracht nenavštivil Koločavu, nikdy by nebyla taková, jaká je nyní.

– Díky Olbrachtu Koločava je známá a proslulá, stala se turistickou mekkou, symbolem hnutí opryškiv, zemí blízkou Čechům. Navíc pomáhal chudým, sirotkům, slabým. Pořádal dětem prázdniny a školení. Na druhou stranu to byl romantik, který miloval naši přírodu a popsal ji. Fascinovala ho, inspirovala. A dnes tedy, kdo k nám z Evropy jednou přijede – přijiždí neustále.

«Gratias agit»

Natália poprvé přijela do České republiky v roce 1994. Poté byla na konferenci a studovala muzeologii v zahraničí, dokonce ani neuměla česky. Dnes ji považují za svou v kulturních a diplomatických kruzích.

– O ceně z České republiky jsem nic nevěděla. Byla jsem pozvána na diplomatickou akci do obce Pylypec. Během setkání generální konzul České republiky řekl: „Chci poděkovat jedné osobě, díky níž jsme se zde dnes sešli.“ V tu chvíli jsem přemýšlela, o koho jde. V tom okamžiku jsem uslyšela: „Čest Natálii!“. Všichni 6 senátorů vstali a přistoupili ke mně, poklonili se a generální konzul začal číst oficiální část, pozval mně na české ministerstvo zahraničí. „Gratias agit“ je to chlouba ČR, je cena za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Zdá se mi, že toto ocenění dalo hodně nejen mně, ale i Koločavě. Je to image, dobré jméno, – říká Natália.

Cena se uděluje jednou ročně cizincům, kteří propagují Českou republiku ve světě. Laureáti ceny jsou spisovatelé, kulturní činitelé a politici. Jednou z nejznámějších je bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová a režisér Miloš Forman.

Češi nazývají Natálii „českým andělem“, „dobrou duší“. Mnohokrát jim doslova musela zachránit životy. Extrémní situace, toulání se po horách, nehody, léčení – ze všem se obracejí na ní.

– Nejcennější věcí mezi Čechy a Ukrajinci je respekt vůči sobě navzájem a ke kultuře. Tradice spojují lidi. Zejména na venkově, protože ve velkých městech je to již obtížné. Když se zde scházejí obyčejní lidé, je tu skutečná harmonie, píseň, hudba, jídlo, – říká Natália s úsměvem.

Na Zakarpatí je jediná sedmikilogramová koule od české vlády. Na Ukrajině to je druhá. Majitel stejného ocenění, který žil ve Lvově, se však přestěhoval do České republiky.

– Nejlepší práce pro mě je tady, v Koločavě. Vesnice se mění. Naše mladež myslí nejenom na peníze a výdělky, ale zajímá je také vzdělání a koníčky. A nejdůležitější je, že se vrácejí domů. Jsem ráda, že chápou, že je tady nejlépe.

---

Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

Text: Rosana Tužanska