Během posledních 3–5 let nejsou vztahy mezi Ukrajinou a Maďarskem, mírně řečeno, nejlepší. Během této doby nalezly sousední země celý seznam otázek, které pravidelně způsobovaly zostření situace, společně vybudovaly rozsáhlou konfrontační infrastrukturu a nalezly „jestřáby“ pro ostré spory.
Kyjiv ani Budapešť se však, bohužel, nepokusily něco takového vybudovat pro porozumění, přestože neustále zdůrazňovaly potřebu kompromisu.
V průběhu let se neobjevil nikdo, kdo by se proti „jestřábům“ postavil a nabídl jinou vizi, vizi porozumění.
To však neznamená, že neexistují žádní agenti změny. Samozřejmě že existují. Ignorují politiky, ale dělají svou práci, možná aniž by si mysleli, že jejich činy a slova jsou pro sdružení zemí a národů důležitější než činy politiků.
Při ukrajinsko-maďarském nedorozumění v posledních letech je takovou osobou nepochybně Mikloš Bot, slavný maďarský hudebník a etnograf, který původně plánoval, že Ukrajina bude jen jeho dalším úspěšným projektem, jak tomu bylo dříve v Číně, Íránu nebo Indii.
Stalo se to jinak. Za posledních 5 let, souběžně se zhoršujícími se vztahy mezi Kyjivom a Budapeští, Mikloš Bot vyrazil na expedici na Ukrajinu, aby prozkoumal a zaznamenal jedinečnost autentického ukrajinského lidového polyfonního zpěvu, když jedna píseň může obsahovat 2 nebo často více soběstačné hlavní melodie. Tomu se také říká vícehlas neboli polyfonie.
Maďarský hudebník nejenom dělal svou práci, ale práci žil. Soucitil s Ukrajinci. Zkoumal zemi, lidi, kulturu. Učil se rychle, protože ho zajímaly ukrajinské lidové písně – jeden z genetických kódů národa, stejně jako je vyšívaná košile.
Hudba se ho dotkla jako hudebníka. Jako etnografa ho dotkla fenomenální povaha ukrajinského zpěvu.
Může to znět jako šílenství, ale jen si pomyslete: tuto techniku zpěvu Ukrajince nikdo nikdy nenaučil, sama o sobě vznikla v kolektivním vědomí ukrajinského národa jako výraz jeho jedinečnosti a originality.
Mikloš Bot si tento fenomén okamžitě uvědomil a pocítil, protože chápal, že tato autenticita mizí, jak se ztratila v Evropě, i v Maďarsku, a lze ji najít pouze na Ukrajině a v Rumunsku.
Charismatický Maďar se chopil věci, aniž by věděl, že tato záležitost může znamenat mnohem víc, zejména pro dvě země a národy.
Koncert v Budapešti
Jak dávno jste byli na koncertě, kde lidé nejen tleskali několik minut po sobě, ale také byli rozčilené a plakali? Navíc, a to je nejúžasnější, že slzy tekly z očí nejen starým lidem nebo starším lidem, ale také mladým…
Před třemi lety, v říjnu, se v Budapešti, v nejmodernějším paláci umění Maďarska Müpa, konal takový koncert.
Toto bylo jedno z prvních vystoupení Mikloše Bota, a první v Maďarsku, v rámci jeho nového projektu – expedice na Ukrajinu, kterou zahájil v roce 2014. Koncert byl v podstatě závěrečnou zprávou za 2 roky hledání a záznamů.
Dva roky před tímto koncertem v Budapešti dostal se Mikloš na festival v Poltavské oblasti, kde zaslechl ukrajinský lidový zpěv, a uvědomil si, že se s ničím podobným nikdy nesetkal. Dozvěděl se, že tento polyfonní zpěv dnes mizí, a začal vše nahrávat.
Během prvních dvou let Maďar a jeho tým procestovali 26 obci hlavně Střední Ukrajiny ‒ v Poltavské, Kyjivské a Černihivské oblastech.
Na koncertě v Budapešti společně s Miklošem Botem vystoupili zejména i členové hudební skupiny „Pisnehraj“ z obce Popivka Myrhorodského okresu, skupina byla vytvořená na základě vesnického klubu. Byli to amatéři, kteří si však zachovali tradici a autentičnost ukrajinského lidového zpěvu.
Ve skutečnosti koncert v Müpě nebyl obyčejným koncertem lidové hudby. A nejde jen o autorův doprovod ukrajinské písni Miklošem Botem. Šlo o víc, než jen o hudbu. Divákům, z nichž většinu tvořili Ukrajinci z místní krajanské komunity a jejich potomci, byly promítány záznamy z cest po Ukrajině, s vyprávěními Ukrajinců.
Mezi těmito nahrávkami byla i jedna, ktera krajela srdce: video o ženě, která šla navštívit hrob svých příbuzných a začala na hřbitově zpívat píseň, spontánně vymýšlela slova na známý lidový motiv.
Koncert trval asi hodinu. Když představení skončilo začali herci děkovat divákům, mnoho z nich mělo slzy na očích. Rozhodně byli diváci nádšení a vzrušení. Pravděpodobně z stesku po domově. Ukrajinská píseň dojímá až k slzám.
Samozřejmě, že se Mikloš Bot nemohl zastavit a omezit se jednou výpravou.
Projekt Polyfonie
V roce 2017 zahájil Mikloš Bot v rámci projektu Polyfonie spolupráci s Ukrajinským muzeem Ivana Hončara a společně vytvořili největší online archiv ukrajinských tradičních písní.
Každý jej může navštívit: přečíst, poslechnout, zazpívat.
Mikloš a jeho tým už uveřejnili materiály z 11 etnografických regionů Ukrajiny s přesnou klasifikací záznamů podle okolností, žánrů, témat a motivů.
Je úžasné, že tuto činnost zahájil Maďar, nikoli Ukrajinec.
Ale nejen tuto věc.
Ukrajinský dvůr v Ďáblově kotli
Neupadněte do rozpaků od podtitulku této části našeho příběhu.
Ďáblův kotel je jedním z největších festivalů autentické hudby v Evropě, který se koná souběžně v šesti obcích v Maďarsku na hranici s Chorvatskem. V maďarštině se tomu říká „ördögkatlan“ a čte se to jako „erdegkotlon“ se zvláštním zněním písmena „ö“.
Mikloš Bot nejprve jel na tento festival s podobným programem, který představil na výše zmíněném koncertě v Budapešti. Úspěch a zájem o jeho projekt a ukrajinskou píseň však podnítily Mikloše a jeho tým k založení samostatného ukrajinského dvora na festivalu.
Letos v srpnu měla naše redakce štěstí se zůčastnit tohoto festivalu a vidět vše na vlastní oči, znovu si promluvit s Miklošem.
Ukrajinský dvůr Mikloše Bota na festivalu Ördögkatlan je starý dům s velkým nádvořím, kde každý rok učinkují ukrajinské etnické skupiny. Letos to byly skupiny „Kutočhyny“ z obce Rokytne Rivneňské oblasti a „Rožanycja“ z Kyjiva. První – je to amatérský tým, který existuje již 45 let a jehož součástí jsou i babičky (nejstarší Maria Kyrylovec má 77 let), druhý je profesionální tým, existuje již 11 let a skládá se z dívek a chlapců.
Během pěti festivalových dnů ukrajinští umělci zazpívali několik desítek písní, obnovili tradice oslav Kupaly a předvedli svatební obřady. Za tímto účelem z Ukrajiny byl přivezen svatební bochník, kterým na konci oslavy počastovali hosty Ukrajinského dvoru. Během festivalu hosty také častovaly ukrajinským zeleným borščem a horilkou (vodkou).
Kulturní diplomacie
Dnes Mikloš Bot pokračuje ve své ukrajinské činnosti a připravuje nový program, který plánuje představit v Budapešti v prosinci tohoto roku.
Charismatický Maďar s ukrajinským srdcem je jedním z těch „rytířů světla“, kteří denně sdružují ukrajinský a maďarský národ, dvě sousední země. Zpěvem Mikloš dělá důležité věci, zejména ve chvílích nedorozumění.
Právě v tom zpočívá síla kulturní diplomacie: když se politici během debat dostanou do názorových střetů, měli by se na situaci podívat z jiného hlediska a vrátit se k původnímu cíli a hodnotám.
Příklad Mikloše Bota a úspěch jeho ukrajinského projektu ukazují, že na Ukrajině a v Maďarsku neexistují žádné vážné důvody sporů. V každém případě existuje mnohem více důvodů k porozumění.
Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.
Текст: Росана та Дмитро Тужанські
Článek využívá fotografie a videa z oficiálních profilů Mikloše Bota na internetu i redakční kontent.
