Eleonora Kulčar je bezesporu ta Ukrajinka a Romka, která přitahuje a fascinuje svou touhou každému pomáhat.
Vede charitativní fond Blaho a je národní koordinátorkou projektu sítě REYN-Ukrajina, který se zabývá raným vývojem romských dětí.
Z každého jejího slova je cítit, jak upřímně miluje svou práci a Ukrajinu. Za půl hodiny, co jsme si povídali, měla několik telefonátů, někdo se přišel zeptat na něco důležitého a někdo jen pozdravit.
A i při nonstop práci je vidět její obrovská síla, která je doslova cítit ve vzduchu: „Vím, že to musím dělat. Prosím Boha o pomoc a cítím, jak naplňuje každou buňku mého těla silou“.
Nyní má paní Eleonora na starosti první a zatím jediný útulek pro Romy. O jeho každodenním životě, problémech a obyvatelích jde v našem článku.
„Romské ženy s kojenci prostě seděly na studené podlaze na nádraží“
„V únoru jsem přišla na nádraží. To, co jsem viděla, mě šokovalo. Romské ženy s kojenci prostě seděly na studené podlaze, na studených dlaždicích, všude byl slyšet pláč.
Samozřejmě je to těžké pro všechny, ale i Romové potřebují pomoc! Vždyť je to válka, nemůže být žádné rozdělení! Ale nikdo je nechtěl vzít do žádného útulku. Zasáhlo mě to do morku kostí…
Se začátkem války diskriminace, která byla pečlivě skryta nebo umlčena, vyplula na povrch. Dnes všichni říkají: „Romům je třeba pomáhat“. Ale ve skutečnosti, kdyby nebylo dárců, kdo by pomohl?“
Když viděla situaci na nádraží, paní Eleonora se rozhodla, že je nutné urychleně zorganizovat útulek, kde by se mohly ubytovat romské rodiny. V té době měl fond Blaho pronajaté prostory v ulici Dendeši v Užhorodu, kde probíhaly kurzy raného vývoje pro romské děti. Dne 24. února se škola zavřela a místo toho se tam poprvé pokusili zorganizovat útulek.
– Je to velmi malá místnost, maximálně pro 50 lidí, ale bylo tam 150-200! Nebyla tam voda ani topení, jen malá místnost, kde byla velká zima. Vždyť venku je zima!
Tok lidí byl obrovský: stovky lidí přicházeli, jedli, nocovali a připravovali se na odchod do zahraničí.
V prvních dnech se mnohým podařilo odjet, především do Německa, Holandska a dalších evropských zemí. Dokonce i ze Zakarpatí odešlo mnoho lidí. Mnoho lidí odešlo i z našeho útulku. Stráví několik dní a pak se znovu vydají na cestu.
Tito Romové říkají, že podmínky se liší podle země, do které přišli. A už jsou případy, kdy byly podmínky takové, že se lidé vraceli.“
Paní Eleonora přiznává, že v prvních měsících války to bylo psychologicky velmi těžké.
– Po invazi těchto ruských démonů, jinak se je nazvat nedá, do naší rodné země jsem byla tady celou dobu: ve 2 hodiny v noci jsem ještě tady a v 8 jsem už tady. Spala jsem 2-4 hodiny denně. Ale je těžké to nazvat spánkem. Každý den jsem slyšela všechny tyto příběhy, snažil jsem se být s nimi, být silná, naslouchat, uklidňovat je. A když jsem šla domu, zalívala mě tato vlna lítosti a zoufalství. Jen jsem se posadila a plakala.
A v těch chvílích byl se mnou Bůh a já prostě cítím, že s jeho pomocí to musím dělat.
Jak vytvořit útulek pro Romy
Žena zároveň pochopila, že je potřeba vytvořit lepší podmínky, než je malá chladná místnost, protože lidi potřebují teplo a jídlo.
„Viděla jsem, že nikdo nechce Romy brát. Nikdo nedává prostory, když ví, že tam bude útulek pro Romy…“
Pak se žena obrátila na romského podnikatele Aladara Horvata, majitele prvního romského hotelového a restauračního komplexu Romani Jag v Užhorodu. Tento komplex již 9 let nepracoval, takže prostory byly prázdné.
„Nájemné za první měsíc bylo 10 000 USD. Byla to pro nás fantastická částka. Jsem vděčná Serhiji Ponomarjovovi, vedoucímu romského programu Mezinárodního fondu Renaissance, že nás v této těžké chvíli podpořil a pomohl nám najít prostředky na pokrytí těchto nákladů“.
Postupem času se cena snížila a nyní 740 m2 útulku, který zahrnuje kuchyni, velký restaurační sál a několik pokojů ve druhém patře, stojí 180 000 hřiven (ekvivalent 5 000, USD).
Eleonora také platí zvlášť poplatky za energie a tři jídla denně.
„U nás je vše transparentní a máme všechny zprávy. Vzhledem k tomu, že nás podporuje několik organizací, zveřejňujeme rozšířenou zprávu, kde sdělíme, která organizace a jak nás podpořila. Nikdy se nestane, že by dva dárci hradili stejné výdaje současně“.
Fond Eleonory pomáhá vnitřně vysídleným osobám z celého Užhorodu. Těsně před rozhovorem byl ve fondu muž z Mariupolu, který dostal svůj balíček s potravinami.
Podporují i místní Romy ze Zakarpatí, například minulý týden přivezli jídlo do romských táborů ve vesnicích Serednyi a Poroškiv.
„Lidé jsou, ale z právního hlediska neexistují:“ problémy registrace Romů
V době rozhovoru bydlelo v útulku 75 lidí, z nichž 4 právě překračovali hranici. Mezi nimi 19 dětí.
„Byly dny, kdy tu bydlelo 155 lidí. Největší počet byl samozřejmě v březnu a dubnu.
První měsíc, co útulek fungoval, jsme byli tak zaneprázdněni organizačními procesy, že nás ani nenapadlo někoho registrovat. Proto byl v březnu velký tok lidí, 400 až 500 lidí, kteří nebyli nikde registrováni.
A pak jsem začala přemýšlet, jak prokážu, kde jsem ty peníze utratila? S registrací jsme začali koncem března.“
Od začátku registrace prošlo útulkem 1250 lidí. Kromě ubytování zdarma dostali lidé zdarma tři jídla denně a hygienické potřeby.
„Ale to je jen podle dokumentů, ve skutečnosti tam bylo o mnohem více lidí“.
„Jsou i případy, kdy nemůžeme lidi řádně zaregistrovat, protože nemají doklady: nejen občanské průkazy, ale i rodné listy. Proto jsme při registraci psali: Ze slov osoby jmenuje se tak a narodila se v tento den.
To znamená, že lidé jsou, ale z právního hlediska neexistují. A takové případy nejsou ojedinělé.
Všední dny, každodenní život a svátky
Tým útulku tvoří lidé, kteří vaří, učí, pomáhají s každodenním životem, a jsou to stejní nucení přesídlenci. O existenci útulku se dozvěděli ze sociálních sítí nebo z osobní komunikace s paní Eleonorou. Mezi nimi je mnoho učitelů ale i ředitelů škol, kteří byli členy sítě REYN-Ukrajina.
S počátkem totální invaze se činnost sítě zastavila, protože její pobočky, především v Charkově, Oděse, Dněpru, nemohly dále plně fungovat a další byly přeformátovány na dobrovolnickou práci.
Například paní Agnessa z Charkova je také učitelkou, která 20 let pracovala ve škole a nyní pomáhá s domácími úkoly dětem, které zůstaly v útulku. Takže vzdělávací činnost se uskutečňuje i v takových podmínkách.
„Věřím ve vítězství Ukrajiny a v to, že se k ní všechny její části znovu vrátí. Žijí zde lidé z Luhanska a Doněcka. A jsem si jistá, že po Vítězství budeme schopni obnovit síť i na deokupovaných územích,“ přesvědčuje paní Eleonora.
Také jsme potkali paní Natalii a paní Ritu. Jedna je z Charkova, druhá z Doněcké oblasti. Uvařili si čaj, řekli něco o sobě. V kuchyni už tehdy pracovaly starší ženy z východu, které přijely den předtím. Menu je sestavováno samostatně v rámci stanoveného rozpočtu. Při natáčení rozhovoru připravovali pohanku s omáčkou, zelný salát a dokonce i rohlíky s mákem. Všechno jídlo je domácí a připravené s láskou. Všichni v zástěrách a rukavicích pracují u stolu, na novém sporáku nebo troubě.
Mluvili s nimi. Ženy si pamatují, jak žily měsíce pod ostřelováním a nemohou zadržet slzy. Někteří už nemají domy, ale jen muži s rakovinou, kteří mají být operováni v Užhorodu.
Nejsou Romové, ale když hledali útulek pro toto období, našli paní Eleonoru. A prý se jim tu snaží vytvořit domáckou atmosféru.
Druhý den už pan Jurij z Vuhledaru pracoval v kuchyni. S rodinou dorazil na konci března, předtím se celé dny skrývali v suterénech. Jeho sestra se také znala s paní Eleonorou. Když se tedy nedalo zůstat v suterénu a byt vyhořel od ruských fosforových bomb, rozhodli se odejít do Užhorodu.
Za téměř 9 měsíců života na Zakarpatí pan Jurij říká, že se cítí jako místní obyvatel, rád vaří, a tak už našel na internetu recept na bograč a rád by ho zkusil připravit. Naučil se i obvyklému způsobu komunikace, takže nyní nechodí po schodech, ale pouze po garadičích.
I když se cítí na Zakarpatí jako doma, po Vítězství se chce vrátit: „Nevím, jak to bude, protože naše město již neexistuje. Ale já chci domů“.
Rozhovor jsme nahráli v předvečer Vánoc. A na otázku: „Jakou oslavu plánujete v útulku?“ paní Eleonora potěšeně vstává ze židle a s velkou radostí ukazuje umělý vánoční stromeček uprostřed místnosti a vypráví o dárcích, které byly pro děti připraveny. A na závěr říká:
„Dáme k sobě stoly a budeme slavit společně, poděkujeme Bohu za příležitost být zde a poprosíme ho, aby zachránil životy našich lidí, vojáků a daroval nám Vítězství“.
Materiál byl připraven za podpory Mezinárodního fondu Renaissance v rámci projektu Boj proti předsudkům a stereotypům o Romech za války, konsolidace kolem společné touhy po vítězství.
Materiál odráží postoj autorů a nemusí se shodovat s postojem Mezinárodního fondu Renaissance.
Halyna Hyčka, Varosh
Fotofrafie: Taras Vovčyn
