„Vlastně zpočátku jsem nechtěla odejít“.
Takto začínáme náš rozhovor s Ruslanou Poljanskou. Je to Romka, která nyní žije v Itálii. Stejně jako miliony dalších byla nucena opustit Ukrajinu v důsledku totální války. A stejně jako miliony Ukrajinců cítila vinu, touhu po domově a pochybnosti o svém rozhodnutí.
S Ruslanou mluvíme o potížích s adaptací, o vině přeživšího a o tom, jak můžeme být pro Ukrajinu užiteční, i když jsme daleko. Jakož i o stereotypech o Romech v Itálii a na Ukrajině a o tom, jaký mají dopad na romskou komunitu v obou zemích.
Dále přímá řeč.
Moje matka žije a pracuje v Itálii. Já jsem žila v Záporoží se starším bratrem. Probudil mě ráno 24. února se slovy, že začala totální válka a že nás bombardují. Okamžitě jsem nepochopila tomu, co se děje: posadila jsem se a 10 minut jsem jen seděla a snažila jsem se všemu porozumět. To byl hrozný pocit.
Vůbec jsme se nepřipravovali (na válku – pozn. red.). Vím, že někteří lidé už na začátku invaze měli sbalené alarmové kufry, doklady, léky, základní oblečení. To jsme neměli. Nejprve jsem si sbalila džíny, svetr a notebook. První dny byly jako v mlze.
Ruské jednotky velmi rychle pronikly na území Záporožské oblasti. V té době jsem byla ve vztahu a vlastně pod tlakem tehdejšího přítele jsem rozhodla odejít. Je cizinec a jel se svou rodinou, tak jsem šla s nimi. Společně jsme jeli do Polska a pak oni šli jedním směrem a já jiným, do Itálie.
Moc dobře si pamatuji, jak jsem řekla bratrovi, že mám v úmyslu odejít, podpořil mě, protože život je na prvním místě. Teď už ale chápu, že toto rozhodnutí bylo učiněno na pomezí paniky a deprese. Když mě přítel začal přesvědčovat, že bych měla odejít, souhlasila jsem pod vlivem těchto emocí. Konečně jsem pochopila, co dělám, když jsem se loučila s bratrem: nevěděla jsem, jestli se vrátím nebo ho uvidím živého… bylo to hrozné, začala jsem brečet a on také začal brečet.
KDYŽ JSI MIMO UKRAJINU – ÚZKOST JE JEŠTĚ SILNĚJŠÍ
Adaptace byla velmi těžká. Jsem společenský člověk, neustále potřebuji s někým komunikovat, někam cestovat. Když jsem přijela, neměla jsem žádné známé ani přátele. Když jsem začala komunikovat s lidmi, situaci to samozřejmě zlepšilo, ale Italové nemohli plně pochopit mé pocity. Nechápali, jakou je ve skutečnosti válka.
Do města, kde bydlí moji přátelé, se kterými bych mohla a chtěla komunikovat, musela jsem jet 40 minut hromadní dopravou. Ve všední den po práci tam nemá smysl jezdit, protože poslední autobus odtud jede v 18:30. Takže jsem tam jezdila jen jednou týdně.
V důsledku toho jsem upadla do deprese: neuměla jsem jazyk, neměl jsem přátele, nemohla jsem svobodně komunikovat a chtěla jsem prostě vůbec nevycházet z domu. Obrátila jsem se na psycholožku, která mi opravdu pomohla. Přijela jsem sem, ale psychologicky se nic nezměnilo: neustále jsem sledovala zprávy, při nějakých poplaších jsem volala kamarádkám, bratrovi, ptala jsem se, jak se mají. O sobě už ani nestaráš, ale o všechny, kteří zůstali tam. Když jsem byla na Ukrajině, nebyl tento pocit úzkosti tak silný, protože jsem byla alespoň s blízkými lidmi. A když jste daleko, vůbec nerozumíš, co se tam děje, a dochází k panice. Lidé, kteří zůstali v Záporoží, měli k tomu, co se děje, tak nějak klidnější postoj než já tady. To mě přimělo přemýšlet o tom, jak chránit svůj zdroj a nasměrovat jej užitečnějším směrem.
Demonstrace v Itálii v dubnu 2022. Foto Antonio Romano
JE DŮLEŽITÉ BÝT PRO UKRAJINU UŽITEČNÝ, AŤ JSI KDEKOLIV
Když jsem přijela, pocit viny přeživšího se vyvinul velmi silně a rychle. Mám novinářské vzdělání a už jsem pracovala jako novinářka a teď odcházím, ale musím být na Ukrajině, musím psát, musím nějak pomáhat! V době, kdy jsem odjížděla, už jsem nepracovala jako novinářka, ale od začátku totální invaze se pocit odpovědnosti velmi zvýšil.
Do Itálie jsem přijela 7. března, a Vova, jeden z viceprezidentů Arky, mi napsal již koncem března. Nabídl mi být novinářkou v této organizaci. Samozřejmě jsem souhlasila, protože mi to za prvé umožnilo být užitečnou a využít k tomu své profesionální dovednosti, a za druhé, upřímně řečeno, život v Itálii je dražší než na Ukrajině a pochopila jsem, že žít jen ze sociálních dávek nechci.
Zpočátku jsem psala jen o válečných tématech, což je logické. O aktivistech, kteří pomáhají Romům i Neromům, příběhy odboje. Později se k těmto tématům začaly přidávat další. Když jsem poslouchala tyto příběhy od lidí, kteří jsou přímo tam, v podmínkách války, měla jsem pocit, že jsem vytržená z kontextu. Člověk mi vypráví svůj příběh a já sedím tady ve slunné Itálii a jen si povídám. To jsem cítila především při komunikaci s lidmi z Mariupolu.
Zajímá mě obecně téma ženského aktivismu, téma patriarchální společnosti. Většinu svých textů jsem napsala se ženami, které odešly a pomáhají těm, které jsou na Ukrajině nebo mimo ni. Mezi hrdiny patřili romští imigranti a romští vojáci Ozbrojených sil Ukrajiny.
Nebylo ale snadné se s nimi zkontaktovat. Romská komunita je většinou dosti uzavřená a ani běžné pohovory nebylo vždy snadné domluvit. A o to víc, když šlo o některá citlivá témata. Zvládli jsme to, ale například najít Romy, kteří slouží a prohlašují, že jsou Romové, je také dost složité. Myslím, že je to částečně spojeno se stereotypy o Romech, s možným negativním postojem, ale zdá se mi, že na Ukrajině tento jev postupně ubývá.
Během Fóra romské občanské společnosti (Berlín, 2022)
V ITÁLII ROMOVÉ VĚTŠINOU NEŘÍKAJÍ, ŽE JSOU ROMOVÉ
Sáma jsem se s diskriminací Romů nikdy nesetkala. Možná proto, že jako Romka vypadám i nevypadám a málokdo by na první pohled poznal, že jsem vlastně Romka.
V Itálii mě ale překvapil fenomén, že Romové zde většinou neříkají, že jsou Romové. V nich má slovo „cikáni“ (“zingari”) velmi negativní konotaci. Je tady spousta Romů z Rumunska a jejich stav je hrozný. Místní aktivisté mi řekli, že existují osady těchto Romů, kteří nemají vůbec žádné doklady. Tady je nedostali, nestali se občany Itálie a už nejsou občany Rumunska, odehrávají se tam nějaké hrozné procesy. A získat tyto doklady je velmi obtížné. Potíž spočívá zejména v tom, že v Itálii se řada legislativních otázek řeší na úrovni jednotlivých obcí. A proto Romové z různých osad nemohou získat doklady současně, vše je město od města velmi odlišné.
Jednou jsem pozorovala na autobusové zastávce ženu s dítětem, vypadala jako Romka, a nejspíš, že to byla Romka, žádala všechny lidi na zastávce o telefon, aby někomu zavolala, ale nikdo jí ho nedal, protože se všichni báli, že ho nevrátí. Proto Romové v Itálii se snaží neříkat, že jsou Romové, kvůli takovému stereotypnímu postoji.
Romský aktivismus zde není tak silně rozvinutý jako na Ukrajině; alespoň, jak mi řekli místní aktivisté, jsou zde 1 nebo 2 takové velké organizace. Možná existují ještě menší, ale mezi nimi je známa pouze jedna nebo dvě. Na Ukrajině je jich mnohem více. A proto je postoj pravděpodobně poněkud odlišný.
Na naše kolegy z Arky se například obrátili místní aktivisté z Ochtyrky v Sumské oblasti s žádostí o pomoc se získáním prostředků na vozidlo pro teritoriální obranu. Připojili se ke sběru. A když vojákům řekli, že s nákupem vozidla pomáhali i Romové, byli překvapeni. Myslím, že takové momenty mají pozitivní vliv na vztah k Romům.
KDYBYCH ROZHODOVALA TEĎ, NEODEŠLA BYCH
Chci se vrátit víc, než se bojím. Samozřejmě je to trochu děsivé, ale touha vrátit se je silnější.
Díváš se na krásnou krajinu v Itálii, ale přesto přemýšlíš na krajinu na Ukrajině. Tyto pole, když jedeš někam k moři. Stepy. A všechno volá k návratu domů.
Plánovali jsme se vrátit v listopadu, ale Záporoží bylo v té době silně ostřelováno a začaly právě takové výpadky proudu.
Záporoží na jaře 2022. Foto: Ukrajinská pravda
Kdybych rozhodovala teď, neodešla bych. Ale v tu chvíli se to zdálo správné. Myslela jsem, že odjedu na dva týdny pryč a brzy se vrátím. To se samozřejmě nestalo… Ale rozhodla jsem, že se na jaře na Ukrajinu určitě vrátím. Absolvovala jsem 4. ročník, jsem novinářka, a ráda bych se přihlásila na magisterské studium. Ale letos jsem neměla možnost se přihlásit na vysokou školu na Ukrajině, a nechtěla jsem se přihlásit zde. Chci studovat doma, takže se určitě vrátím.
Iryna Sovjak, Varosh
Fotografie Ruslany Poljanské, které poskytla a z její stránky na Facebooku
Materiál byl připraven za podpory Mezinárodního fondu Renaissance v rámci projektu Boj proti předsudkům a stereotypům o Romech za války, konsolidace kolem společné touhy po vítězství. Materiál odráží postoj autorů a nemusí se shodovat s postojem Mezinárodního fondu Renaissance.
