Ján Pochanič, Valéria Kizáková, Svetlana Surová, Dagmar Králíková a Eva Ďurošová jsou pět učitelů, kteří se přestěhovali do Užhorodu z různých měst na Slovensku. Všichni v různých obdobích a z různých důvodů se přihlásili na státní program, prošli výběrovým řízením a dostali se do Užhorodu.

Někteří z nich jsou zde dva roky, a někteří již devět. Každý má svou vlastní představu o vzdělávacím procese, úspěších žáků, životě v Užhorodu, porozumění Ukrajině. Každý z nich má svůj vlastní příběh.

Ján Pochanič

Pan Ján žije v Užhorodu 7 let. Má smlouvu na další rok, ale příští rok bude vyučovat u prvňáčků a myslí si, že bude spravedlivě s nimi zůstat až do konce základní školy, tedy do 4. ročníku. Kromě toho má nějaké plány, které by zde rád realizoval.

S Užhorodem se pan Ján seznámil dlouho předtím. V roce 2004 zde hrál fotbal. Před několika lety existovalo fotbalové mužstvo Lotus Užhorod, na fotbalové zápasy kterého vždy chodil.

“Věřím, že kulturní děti mohou vytvořit kulturní společnost, proto se jim musíme věnovat: navštěvovat muzea, hrad, chodit na koncerty, sportovní akce,” říká učitel. “Mám mnoho přátel mezi umělci, proto často chodím na různé workshopy, výstavy a filharmonie. Člověk musí žít kulturním životem. Já všem říkám, že Užhorod je kulturní město, kde se setkávají lidé různých generací: nejen starší lidé, ale i děti.”

Pan učitel říká, že nevidí rozdíl mezi slovenskými a ukrajinskými dětmi. Vše záleží na tom, jaký vliv mají dospělí na děti, a v jakém prostředí vyrůstají.

„Velmi důležité také je, jak učitel umí zacházet s dětmi,“ říká pan Ján. “Pokud bude upřímný a dá jasně najevo, že je na jejich úrovni, pak si děti zvyknou na to, že učitel je jako ony a postupně se před ním začnou otevírat. Pokud tak neučiníte okamžitě, děti se před vámi uzavřou a bude těžké něco změnit. Úkolem učitele je otevřít dítě a nabídnout mu cestu, správně ho nasměrovat k umění, nebo k matematice, chemii či astronautice. Aby práce byla zajímavá, musíte hledat nové možnosti, novou zábavu. Já píšu pohádky a už jsem zapojil do toho i děti. Zajímám se o umění, proto děti se mnou chodí do různých muzeí, na představení do divadla. Je to spolupráce. Je to rozvoj nejen dětí, ale i můj vlastní.”

Jedním z problémů místních obyvatel podle pana Jána je přesnost. Často chodí pozdě, na schůzku mohou přijít o půl hodiny nebo dokonce hodinu později. Komunikace s Ukrajinci však nezpůsobuje žádné problémy, pokud nepředstíráte, že jste někým, kým nejste.

“Ukrajinci a Slováci jsou velmi přátelští, otevření, štědří a chtějí pracovat. Pro ně není problém někam odjet brzy ráno, ve státní svátek nebo večer, protože abychom mohli něčeho dosáhnout, musíme pracovat. Nečekejte na mimořádnou příležitost, ale buďte v pohybu a pracujte, když to potřebujete,” říká pan učitel.

Svetlana Surová

Paní Svetlana Surová je ze všech slovenských učitelů v Užhorodu nejdelší dobu – devátý rok. Paní učitelka začala své třetí čtyřleté období. Přestěhovala se na Zakarpatí z města Michalovce.

“Nevidím žádný rozdíl mezi Slováky a Ukrajinci. Žijeme velmi blízko sebe,” říká učitelka. “Mám ráda ukrajinské písně, stejně jako slovenské. Lidé jsou zde milí, a pokud porovnáte děti, ty jsou všude stejné. Pokud je motivujete k učení, budou se učit. Na základní škole je velmi důležité podnítit děti k tomu, aby se učily.

Paní Svitlana říká, že je spokojena s ukrajinskou reformou vzdělávání, protože s ní se vzdělávací proces stává jednodušším, zajímavějším a efektivnějším. Ukrajinský jazyk neumí, i když bez problémů rozumí a čte. Miluje ukrajinskou hudbu a zpěv.

“Ukrajinci jsou velmi milí, přátelští, pozorní, děkují. Někteří Slováci by se mohli tomu naučit. A Užhorod je krásné historické město, dýchá historií, má dobrou energii. Navštivte hrad, projděte se po ulicích a kavárnách. Radím všem,” říká s úsměvem paní Svetlana.

Valéria Kizáková

Paní Valéria žije v Užhorodu již tři roky. Když se přestěhovala ze Svidníku, který má 10 000 obyvatel, okamžitě se stala třídní učitelkou 1. třídy. Říká, že nikdy neporovnává ukrajinské a slovenské děti, protože každý z nich je svým způsobem jedinečný a nesrovnatelný.

“Užhorod se mi opravdu líbí, je zde mnoho kulturních památek. Ve volném čase je navštěvuji se svými kolegy. Obecně je město velmi krásné a historické,” říká paní Valéria. “Myslím si, že Užhorod a Svidník jsou si podobné a nejsou od sebe daleko, asi tak 100 km od hranic. Způsob života je přibližně stejný, i když Užhorod je větší město. Cítím se tady dobře, bydlení je dobré, tým je velmi dobrý. Všichni kolegové nám pomáhají.

Když paní Valéria začala pracovat na užhorodské škole, reforma školství ještě nebyla provedena, takže vyučovalo se podle starého vyučovacího programu. Ukrajinský vyučovací program je těžší ve srovnání se slovenským, proto ukrajinské žáky to mají mnohem těžší. Paní učitelka doufá, že změny v ukrajinské škole jim to usnadní.

“Máme mnoho společného. Jsme stejní lidé, není v tom žádný rozdíl. Ukrajinci jsou podle mého názoru dobrosrdečnější, dobromyslnější a laskavější. Trochu rozumím a mluvím ukrajinsky. Mnoho mých kolegů mluví slovensky, což také usnadňuje komunikaci. Ukrajinský jazyk je docela těžký, ale znám abecedu, takže můžu číst a překládat,” říká paní Valeria.

Dagmar Králíková

Paní Dagmar je učitelka druhého stupně, učí slovenštinu v 5.-11. třídách. Žije v Užhorodu čtyři roky. V současné době učí pouze žáky 8. a 9. třídy.

“Pracovala jsem na podobných programech v Rumunsku a Maďarsku, a ve srovnání s těmi dětmi se ukrajinské děti učí slovenštinu lépe. Může to být způsobeno tím, že patří také mezi slovanské jazyky, a pro ně je srozumitelnější než například pro Maďaři. Tyto cesty pro mě byly výzvou, protože jsem chtěla porovnat situaci se slovenskou menšinou v těchto zemích. Byla jsem velmi překvapená, když jsem zjistila, že v naší slovenské škole v Užhorodu je jen málo dětí, jejichž rodiče jsou Slováci. Většina žáků přichází do školy bez jakýchkoliv znalostí slovenského jazyka. Postupně se začínají seznamovat se slovenským jazykem literaturou, realiemi. Poté mohou začít studovat na slovenských školách. Tato škola je nezbytná. V naší době, v globalizovaném světě, je dobré, že můžeme se lépe poznat,” je přesvědčena učitelka.

Paní Dagmar je s užhorodskými žáky spokojená. Říká, že jsou “šikovní” (pozn.red. – rychlí, chytří), dobře rozumějí textu, čtou s porozuměním, i když mají malé problémy s gramatikou a pravopisem, ale studují na dobré úrovni.

“Užhorod je velmi krásné město, krásné historické centrum. Líbí se mi, že tady je řeka, stejně jako v mém rodném městě Bratislava. Můžete sedět, číst knihu, mluvit s přáteli. Máte velmi pěknou pěší zónu a budovy. Zejména budovy rakousko-uherského období. Můžete zde vidět architekturu první republiky,” říká paní Králíková.

Eva Ďurošová

Paní Eva žije a pracuje v Užhorodu již druhý rok. Paní učitelka pochází z Banské Bystrice. Před tím, než přijela do Užhorodu učila na univerzitě a v metodickém centru pro zahraniční Slováky. Spolupracovala zejména se Slováky v Srbsku, Chorvatsku, Rumunsku, Maďarsku a Polsku.

“Dlouho jsem pracovala se Slováky v zahraničí a cítila jsem potřebu pomoci jim zachovat jazyk. Přihlásila jsem se do výběrového řízení na Ministerstvu školství a tak jsem se ocitla v Užhorodu. Životní styl na Ukrajině je úplně jiný. Spousta věcí, které fungují na Slovensku, zde nefungují vůbec. To vysvětluje, jak se děti chovají ve škole, jak reagují, když jim něco říkám. Všechno funguje jen 3 dny, a poté ztrácí sílu. Takže pro mě to bylo docela těžké. Musím ale říct, že zde je mnoho velmi krásných věcí. Užhorod je krásné město, lidé jsou milí, jdou vstříc a pomáhají,” říká paní učitelka.

Podle paní Evy mají Slováci a Ukrajinci stejnou mentalitu. Ti druzí sice jsou expresivnější, ale myšlenkový směr je stejný. Paní učitelka je přesvědčedná, že pro Slováky je těžší komunikovat s Němci, Brity a Západoevropany.

“Máme mnoho podobných problémů. Lidé si mohou navzájem pomáhat, ale mohou být také lhostejní. Musíte se s osobou seznámit, protože dokud se navzájem neznáte, držíte distanc. O Slovácích se vždycky říkalo, že jsou pohostinní a přátelští, ale začínáme se vám podobat – ​​pokud někoho neznáme, držíme distanc,“ říká paní Ďurošová.

Podle paní učitelky zakarpatské nářečí se podobá víc slovenštině než ukrajinštině, a proto je srozumitelnější.

“Máte spoustu slov z polštiny, z ruštiny. Něco se dá pochopit. Postupně se to na mě „lepí“. Jelikož se děti učí slovenštinu, mohu nyní normálně komunikovat s rodiči. Samozřejmě některým slovům nerozumím, musím se přeptat znovu. Proto nejen žáci, ale i rodiče mě učí ukrajinský jazyk. Mám knihy, které překládám. Zajímavé je, že v Užhorodu je slyšet častěji ukrajinskou hudbu než slovenskou hudbu na Slovensku. Mám pocit, že slyšíme více západoevropskou a americkou hudbu. V restauracích i na ulici,” říká paní Eva.

Na závěr vám vřele doporučujeme se podívat na náš video příběh o slovenských učitelích, kteří se zamilovali do Užhorodu, Zakarpatí a Ukrajiny.

---

Tento materiál poskytla společenská organizace Institut středoevropské strategie za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materialu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut středoevropské strategie, a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Obsah tohoto materiálu nesmí být reprodukován nebo přenášen v žádné formě a žádným způsobem, graficky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem bez řádného odkazu na původní zdroj.

Rosana Tužanska

Foto a video: Anton Ryžych