Je nesmírně důležité najít pozitivní důsledky v „izolování“, karanténních omezení a téměř uzavřených hranic kvůli pandemii koronavirusu, ale logické uvažování dává takový luxus. A první věc, která mě napadne, – je rozvoj vnítrní turistiky.

Navíc bychom chtěli věnovat pozornost nejen na cestování Ukrajinou, která je nepochybně neuvěřitelně nedceňovanou atrakcí samých Ukrajinců. Ale co o podmíněných čtvrti našich měst nebo vesnic? Bouřlivý rok 2020 nás povzbuzuje k takovému výzkumu, který se ve skutečnosti může stát nejen zajímavým dobrodružstvím, ale také koníčkem – prozkoumat, objevit svou rodnou země.

Přesně to udělali během karantény užhorodský spisovatel Bandy Šoltes, který je známý aj mimo Zakarpatské oblasti, a Maxym Adamenko, místní průvodce z Mukačeva.

První se náhodou shromáždil a jel do  Velykých Laz – vesnice, 10 km od Užhorodu, kam se můžete dostát pěšky,  na kole, hromadnou dopravou nebo s přáteli nebo cizinci autem. Druhý – objevil vesnici Derzen, která je vzdálená 20 km od Mukačeva, ačkoli ji minul desrtkrát, možná stokrát.

Tyto dva příběhy opět dokazují, že kolem nás je spousta zajímavých a málo známých věcí, vše, je potřebný jenom „impuls“ nebo příležitost zjistit. Tentokrát tím „impulsem“ býla karanténa, ale příště ať to bude jen den volna nebo dovolená.

Dal – dáváme slovo autorům. Nejprve Bandy Šoltesový.

Tajemství a kouzla Velkých Laz

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že bych rád sedl a napsal článek o Velkých Lazech, nevěřil bych tomu.

Protože, jsem stejně jako mnozí z vás, mnohokrát jezdil  trasou  Kyjev – Čop, poblíž této vesnice a z nějakého důvodu mě nikdy nenapadlo zahnout tam, projít se a podívat se, kdo tam žije a co je tam zajímavé.

Ve skutečnosti, mají lidé tendenci hledat krásu a zajímavost někde na obzoru, aniž by skutečně věděli, co se jim děje pod nosem.

A všechno to začalo tím, že jsme se náhodou mluvili na internet s jedním přítelem. Jmenuje se Miša a řekl mi trochu o zajímavých věcích, které jsou ve Velkých Lazech, protože pochází odtud. Tato vesnice je tak blízko Užhorodu, že jsem pozval své přátele, aby tam jeli a přesvědčili se sami.

Nejprve jsme odbočili ze silnice k budově staré koňačé továrny. Věděli jste, že ve Velkých Lazech na konci 19. století, hrabě a slavný v Evropě houslista a pianista Nandor Ploteni založil lihovar? Vyráběli vína a brandy z místních hroznů.

Proč brandy? Nejen proto, že Ploteni tento nápoj miloval, ale také proto, že brandy zjemňuje hlasivky, a díky tomu je pro zpěváky užitečné pít je před představením. Proto ten nápoj býl populární, který přinášel příjem a pomáhal navázat sdělení s operními zpěváky a vlivnými lidmi.

Po hraběcí smrti v roce 1933, lihovár zdědil  jeho syn, a po druhé světové válce sovětské úřady znárodnily lihovar a býl přejmenován jako Velkolazovská státní továrna. Která pracovala až do zašátku  dvou tisícních let.

Poté jsme šli na židovský hřbitov, který byl před několika lety upraven a uveden na speciální mapu, a dál jsme se podívali na Palác Ploteni, postavený v roce 1896.

O tomto dvoupatrovém neoklasickem paláci a jeho zakladateli jsem předtím nic nevěděl. A měl bych to vědět, protože příběh jeho života je velmi zajímavý.

Mladého talentovaného Plotena objevil v Mukačevu v roce 1862 světoznámý maďarský houslista a skladatel Ede Remeni, který hrál pro britskou královnu Viktorii a pro amerického prezidenta v Bílém domě. A o dva roky později mladý hudebník doprovodil Edeho na klavír.

Svůj první sólový houslový koncert hrál v Budapešti v roce 1867. A za několik let se stal prvním houslistou orchestru Maďarského národního divadla a za své hudební zásluhy získal titul hraběte.

Jeho manželkou byla Eugenia McAllisterová, anglická aristokratka. Nějakou dobu žil v Paříži, ale vrátil se do Maďarska. Vystupoval s Ferencem Lisztem a Johannesem Brahmsem. Organizoval hudební školy v Zakarpatsku.

Kromě lihovaru postavil mlýn a pěstoval ušlechtilé odrůdy hroznů. Právě vinice a vinné sklepy  Ploteni daly vznikn užhorodské koňakové továrně, protože se pod vedením hraběte ve Velkych Lazech vyráběla první várka koňakového alkoholu a dávala do dubových sudů. A podle jeho receptu byl první sud naplněn v roce 1959 pod značkou koňakové továrny Tysa.

Na počátku 90. let XIX. století rodina žila i v Budapešti, i v Užhorodu, mezitim co se stavěl Palac.  Hrabě zemřel a byl pohřben v Budapešti.

A víte, soudě podle jeho biografie, plynně ovládal alespoň tři různé jazyky a pravděpodobně dokonce pět.

Nyní v Paláci Ploten – Dům dětské kreativity s mnoha kroužků. Před šesti lety bylo na fasádu instalováno dvě památné desky. Kolem budovy – malý park, založený  hrabětem. Ukázali nám zachované lití a původní systém vytápění v suterénu. Vzhledem k tomu, že v paláci kdysi byla obecní rada, poté škola, je stále dobře zachován. Ačkoli potřebuje opravu,  ve skutečnosti téměř všechny takové budovy.

Pak jsme šli na procházku po hoře, na jejíž vrcholu byla kdysi seismická stanice. Mimochodem, letos během Velikonoc ve Velkych Lazech došlo k zemětřesení o 3,5 bodu.

A potom jsme se prochazeli po turistické trase „Cesta Ploteni“, na kterou se hrabě a jeho syn s přáteli-lovci vydali na lov a nyní chodi i na houby. Cesta vede podél lesnictví, vodního zdroje, rybníka a krásného bukového lesa. Do slova, na trase je mnoho zajímavých věcí, ale galerie na mě udělaly největší dojem.

Jde o to, že během času Rakousko-Uherska v lese, nedaleko Velkych Laz, byly prováděny geologické průzkumné práce a při hledání železné rudy bylo vykopáno mnoho galerií. Vlezli jsme do jedné z nich, a byl to neuvěřitelný zážitek.

Za prvé,  se neočekává, že galerie vytesaná do kamene bude velká, s mnoha větvemi a dokonce i z druhým patrem, a dokonce  tam můžete chodit v plné výšce.

A za druhé, netopýři a jezevci žijí v galerii, a jezevci mají samostatnou místnost, omlouvám se, toaletu – to znamená, že spí na jednom místě a jdou na vítr na jiném. Tak jsou zde vychováni. Nenašli jsme doma jezevce, ale je to dobré, protože proč potřebují tyto stresy kvůli nezvaným hostům.

A za třetí, galerie je strašidelné místo, kde neustále přemýšlíte, či z ní budete moci najít cestu a či v tuto chvíli se nezačne zemětřesení, po kterém navždy zůstanete v temném žaláři. Není proto nutné jít tam bez průvodce, a lidem „slabě nerním“.

Už se můžete dozvědět, že naším průvodcem byl nový známý Miša, nebo spíše Mykhailo Ivantsyk – vedoucí turistického kroužku v klubu vesnice Velké Lazy. Za což jsem mu upřímně vděčný.

Za půl dne ve Velkych Lazech jsme s přáteli uviděli spoustu věcí, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli.

Ale neprozradím vám pár nuancí, promiňte, protože víte – některé věci nejsou příliš popisné, a když se tam vydáte na průzkum, bude zajímavější uvidět vše samim – protože ve stejných věcech každý něco vidí své.

Bandy Šoltes, foto autora  

Všechny cesty vedou do Derzenu 

Jak řekla jedna z mých známých: během této karantény jsme se dozvěděli více o Mukačevu a Zakarpatsku než za celý náš život zde!

Tak, v mém případě, se to stalo s vesnicí Derzen nedaleko Mukačeva, za 19 km. Populace je do 3 000 lidí, z nichž 99,9% jsou etničtí Maďaři.

Mnoho let jsem často projížděl touto vesnicí po dálnici M24 Mukačevo – Beregovo, ze které je jasně vidět obrovský kříž na kopci, pod kterým se nachází Derzen. Nebyl však důvod přijet do vesnice, nějak „ruce nedosáhly“.

Poprvé jsem přišel do Derzenu v roce 2016. Nepamatuji si proč. V té době jsem už vedl turistické centrum v Mukačevu. Byl jsem uznán a laskavě veden kolem všech atrakcí vesnice. Ve skutečnosti jsem se ale o vesnici dozvěděl nyní, během realizace projektu „Cultural Way Village Derzen“ s podporou Ukrajinské kulturní nadace a USAID, protože jsem provedl řadu výzkumů kronik a archivních dat.

Nejvýznamnějším vrcholem vesnice je samozřejmě kříž na kopci, který je jedním z největších křížů v Evropě!

Kříž je postaven na vrcholu Derzenského kopce a je hlavním prvkem “Památníku evropského usmíření“, který byl postaven v roce 2009 na památku všech zabitých ve druhé světové válce ze všech stran.

Památník a kříž připomínají budoucím generacím potřebu vyjednávat, ne bojovat. Kříž má výšku 25,7 m. , je nejvyšší na Ukrajině a třetí nejvyšší v Evropě.

A z vrcholu kopce jsou nádherné výhledy na předměstí a na hory Karpaty! Nad lesem můžete dokonce vidět hradní vrch s hradem Palanok a zvonicí mukačevských chrámů.

Dalším vrcholem Derzenu je hasičská zbrojnice, kde od roku 2005 slouží 50 dobrovolných hasičů, všichni místní vesničané.

A neslouží na stanici, ale doma. Hasiči mohou být přivoláni na dvě mobilní čísla, která  jsou střídaná, od jednoho hasiče k druhému. Tato telefonní čísla jsou k dispozici v obecních úřadech, obchodech, školách, komunitních centrech a mezi obyvatelstvem. Po obdržení poplašné zprávy o požáru se zvedne další strážný a během 10-15 minut auto následuje na místo volání. Veškerý personál pracuje na dobrovolné bázi.

Za 15 let hasičský sbor Derzen uhasil více než 550 požárů! Hasičské vybavení a stroje v Derzenu jsou stejně moderní, také jako mají newyorští hasiči!

A třetí vrchol Derzenu, pro který se sem rozhodně vyplatí přijít o víkendu nebo jakýkoliv jiný den – jsou to Derzenské pochoutky! 

Nejprve se jedná o speciálně vytvořené menu – ochutnávka derzenských pokrmů: šovdar, piknice, paprigaška, okurky a rutundy, chléb s pomazánkami, libo-leveš s máj- haluškami (husí polevka a jaterní halušky), segedínský guláš s masem a kupaty (tenké lovecké klobásy), fanky se švestkovým džemem a palinkou.

Mimochodem, v Derzenu se vyrábí více než 30 druhů palinky (ovocný destilát) – z místního ovoce (švestky, meruňky, kdoule, hrušky, hroznů, jablek, malin) a ze zámoří (feihua, pomeranč, mučenka atd.) . Kristian Birov, palinkář, dosáhl technologických výšek ve výrobě těchto silných nápojů.

Další ochutnávkou vesnice je víno. Ruslan Oros, pravidelný vítěz největšího domácího vinařského festivalu „Červené víno“, který se každoročně koná v Mukačevu v lednu, nabízí během ochutnávky 20 autorských vín. Většinou jsou jeho vína suchá. V degustační místnosti se může nacházet až 30 hostů.

Jen málo lidí ví, že v Derzenu je minerální voda. Toto je „Karpatský křišťál“ – terapeutická, slabě perlivá, málo mineralizovaná, železná minerální voda. Na náměstí ve vesnici se plánuje vybudování čerpací stanice, kde by každý mohl pít nebo ochutnávat vodu.

Kromě tohoto seznamu byste měli v Derzenu navštívit také každoroční slavnostní ceremoniál námluv s tanci, písněmi, rituály zvanými „Derzenova svatba“, muzeum místní historie, reformatorský kostel, který uchovává současné duchovní varhany z roku 1932, místní hřbitov kde jsou dřevěné náhrobky ve stylu transylvánských Maďarů v oblasti Kalotaszeg, ještě novou fotbalovou akademie, umělecké plenéry, fotografické tábory a jízdy na kole.

Když jsem objevil Derzen a shromáždil všechny jeho atrakce dohromady, uvědomil jsem si, že za den nebo dva – všechno neuvidím a neobejdu, takže teď pokaždé, když jedu po dálnici M24 Mukačevo – Beregovo, neprojedu mimo, a nepodívám se jen na obrovský kříž na hoře, ale určitě navštivim vesnici alespoň na jednom z míst, které i vám velmi doporučuji.

Maxim Adamenko, foto autor

Téma turistiky bude jedním z hlavních témat na fóru Re: Open Zakarpattia, které se bude konat 7. – 8. listopadu. Jedna z panelových diskusí se bude věnovat tomu, jak proměnit turistiku v hnací sílu rozvoje Zakarpatské oblasti a co je k tomu potřebné.

Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.