Je známo, že Zakarpatí je multikulturní a polyetnická oblast. Ale víte, proč se zakarpatským Němcům říká Švabové a jen málokdo z nich mluví spisovnou němčinou? Nebo kolik Židů žilo v Mukačevu před méně než 100 lety a kolik žije nyní? Proč Židé hledají na hřbitovech „právníky“ a proč? Jakými jazyky mluví zakarpatští Romové a proč je 90% z nich evangeliky? Jaké jsou největší stereotypy o Zakarpatských Rumunech a proč se nechtějí stěhovat do Rumunska?
Příliš mnoho otázek, že? Ale to je jen malá část toho, o čem mluvíme v našem speciálním projektu nazvaném „Odlišní, ale stejní“.
V rámci toho jsme také připravili zvukové nahrávky v hebrejštině. V romštině budete moci poslouchat romské pověry. V rumunštině uslišíte národní verše a v němčině – modlitby.
A také si prohlednete vtipné ilustrace o největších národnostních menšinách Zakarpatí.
Julia Tajps
novinářka, učitelka němčiny
Všichni Němci na Zakarpatí se nazývali Švábové, protože byli etnickou skupinou ze zemí Báden-Württemberg a mluvili švábským dialektem. To znamená, že v Německu se Němcům, kteří pocházejí z této oblasti, říkájí stejné. Na Zakarpatí se však všichni Němci nazývají Švábové, včetně Rakušanů.
V posledních letech se počet Němců v našem regionu zvýšil. Může se to zdát divné, ale existuje pro to vysvětlení – před a po druhé světové válce byly všechny naše národnosti zaznamenány jako „maďarská“ nebo „česká“. A nyní mnoho rodin hledá archivní dokumenty a mění tam uvedenou národnost. Dnes na Zakarpatí žije asi 4 tisíce Švábů.
Už jsme si zvykli, že se nám říká Švábové, a my sami říkáme, že mluvíme švábsky. I když to není pravda, protože Němci na Zakarpatí mluví velmi odlišně. V Pavšině nebo například v Usť-Čorné si obyvatelé někdy nerozumí, i když jsou Němci. Pokud jde o spisovnou němčinu, ta se zde nemluví a dokonce jsem si ji naučila samostatně.
V každodenním životě se bohužel dialekt ztrácí. Pokud se scházejí švábské rodiny, budou si navzájem povídat, ale doma je to čím dál méně – více se poživá ukrajinština a zakarpatské nářečí. Pokud jde o nás, mladší generaci, doma mluvíme německy i ukrajinsky. Mluvím se svým synem pouze německy, a manžel pouze ukrajinsky.
Pokud jde o zachování tradic a jazyka, situace je vůbec obtížná.Lidé, kteří vědí, že jejich předkové byli Němci, se chtějí naučit německy, bohužel, jen aby opustili Ukrajinu. Snažíme se je povzbudit, aby zůstali doma, ale nemůžeme ovlivnit tuto situaci. Můžeme je ale naučit jazyk, vyprávět o kultuře, původu předků.
Byla jsem mnohokrát v Německu. Moji známí dokonce žertují, že v této zemi pravděpodobně neexistuje žádné zajímavé město, které bych nenavštívila. A je to pravda. Podařilo se mi získat spoustu stipendií. Pravděpodobně nejdůležitější je však Stypendium Roberta Bosche, které podporuje mladé novináře. Tehdy byla příležitost vzít rodinu s sebou. Právě tehdy se můj manžel naučil německy.
Mnohokrát jsem uvažovala o emigraci a bylo mnoho situací, když jsem si řekla: „teď je ten čas!“ Ale pokaždé, když přemýšlím o tom, že mnoho lidí sleduje to, co dělám, a možná mě napodobují. Existuje možnost, že si budou myslet: „No, pokud u ona odešla, pak…“. Takže zůstavám tady.
Pro mnoho mých švábských přátel nebyly německé krajanské spolky zajímavé. Babičky se scházely, zpívaly, bavily se, děti tancovaly a rozcházely se. Chtěla jsem, aby to bylo něco užitečné a podstatné. Chtěla jsem vytvořit něco pro mladé lidi – tak se objevila veřejná organizace a vzdělávací středisko Platform 9 ¾. Studium němčiny pro etnické Němce je v naší společnosti zdarma, je podporováno německou spolkovou vládou. Němci k nám mohou také kdykoli přijít na konzultace. Je možnost komunikovat s rodilým mluvčím, který s námi pracuje ve spolupráci s Goethe-Institutem.
Jaké to je být Němkou na Ukrajině? Asi začnu ze svých zesnulých prarodiči, aby ten rozdíl bylo vidět. Říkali, že prožívají těžké časy: v určitém okamžiku všichni jejich přátelé, sousedé a známí, kteří s nimi vždy komunikovali, začali na ně ukazovat a volat fašisty, nacisty a vrahy. Tyto příběhy jsem si pamatovala už dlouho a tak jsem se nikdy nezmínila o své národnosti. Moje příjméní se ve škole, stejně jako na univerzitě těžko četlo. Nejprve jsem to nezdůrazňovala, ale v určitém okamžiku jsem s hrdostí prohlásila, že jsem Švábka. Stalo se to poté, co mi jeden z mých učitelů řekl, že mám velmi dobré švábské příjmení a že bych si ho neměla měnit, až se vdám. Dnes je skvělé být Němkou na Ukrajině, ale trochu divné, zejména proto, že lidé stereotypně věří, že jsme velmi bohatí protože dostáváme podporu z Německa.
Na Zakarpatí je 10 německých organizací: 9 v různých obcích, kde žije národnostní menšina, naše je desátá. Nejsme vázáni na určitou oblast a svoláváme mládé lidi z celého regionu. Každá veřejná organizace má hlavní směr: v Palanku – zpivají a tancují, v Čynadijevi je německý dům a regionální informační centrum, v Pavšino je kostel s německým knězem. Zaměřujeme se na výuku němčiny, práci s dětmi a práci na projektech.
Julia Tajps čte modlitbu „Otče náš“ v němčině (audio)
Abraham Lejbovyč
vůdce mukačevské židovské náboženské komunity
Synagoga, kde jsme, je ve skutečnosti historické místo. Nachází se na dvoře mukačevských rabínů a právě zde se konala slavná svatba dcery rabína Šapiro v roce 1933. Současný mukačevský rabín Moše Jehuda Leib Rabinovyč se rozhodl postavit na tomto dvoře synagógu. Nyní je jediná činná v Mukačevu. Existuje ještě jedná, ale je velký a otevíráme jej, až když přijdou rabíni a asi 200 lidí. Pro srovnání, do roku 1944 mělo město 18 000 Židů a více než 20 synagog.
Dnes žije v Mukačevu asi sto Židů se svými rodinnými příslušníky. Všichni jsou osamělí nemocní lidé. Nosíme jim jídlo domů a sestry s nimi pracují. Asi 10 lidí přicházejí na modlitbu. Pak to lze nazvat komunitou. Pokud je zde 10 nebo více lidí, jedná se o skupinovou modlitbu, pokud je méně – tak individuální, každý se modlí sám za sebe. V Mukačevu není téměř žádná židovská mládež. Je tu tak málo Židů, že jsme byli sjednoceni se Lvovem.
Osobně synagógu otevírám každé ráno a večer. Často přicházejí cizinci – Izraelci, Američané. Máme činnou jídelnu, která funguje každý den. Pan Alex Rovt nám pomáhá, je tu auto, které lidi přiváží k modlitbám a rozváží jim jídlo domů. To je náš každodenní život.
Většina mladých lidí odešla do Izraele. Podle zákona má každý Žid právo na židovské občanství, pokud prokáže své kořeny. přístěhovalcům v zemi je poskytována pomoc po dobu asi šesti měsíců a poté – musí pracovat. Nechtěl jsem emigrovat, protože tu mám byt a co tam budu dělat? K pronájmu bytu v Izraeli potřebujete nejméně 500 $ měsíčně a ještě se musíte živit … Třípokojový byt v Jeruzalému stojí půl milionu dolarů. 90% bytů se kupuje na hypoteku za 4% ročně.
Snažíme se podporovat všechny tradice, které si Židé po staletí váží – slavíme náboženské svátky. Mnoho Židů přijíždějí do Mukačeva na hřbitov ke svým předkům. Pod mostem je starý hřbitov a za trhem Hid je nový. Ukazují také dětem, kde žili jejich prarodiče a příbuzní.
Veškerá literatura, kterou máme, je ze zahraničí, stejně jako ze Žitomyru a Kyjeva. V hebrejštině na Ukrajině není nyní nic publikováno, ačkoli před válkou bylo 5 židovských novin a 2 tiskárny, které tiskly náboženské knihy. Nejsilnější židovská komunita je nyní v Kyjevě, Oděse a Dněpru.
Zakarpatská komunita v New Yorku je poměrně silná. Zdá se, že tam jsou 12 našich synagog – mukačevská, užhorodská, berehovská a další. Kolik je tam Židů – nevím, ale podle toho, kolik jich každý měsíc přijíždí na hřbitov do Mukačeva, domnívám se, že je jich mnoho.
Židé chodí na hřbitov nejen za svými předky. Ukrajina a Polsko byly kdysi centry židovského života a je zde pohřbeno mnoho slavných rabínů. A věříme, že pokud půjdete do hrobu k příbuznému nebo slavnému rabínovi, stane se vaším právníkem a postaví se za vás před Bohem. Mnozí přicházejí s žádostí – zotavit se, pomoci v podnikání. Mimochodem, Šapiro, o kterém jsem se zmínil na začatku rozhovoru, je pohřben v Mukačevu. Jeho vnuk v New Yorku nyní je vůdčí osobností společnosti mukačevských Židů ve světě. Mukačevské synagogy jsou v Londýně, Austrálii, Americe a Izraeli.
V Mukačevu bylo hebrejské gymnázium postavené mukačevskou komunitou v roce 1925. Od té doby se zde vyučuje hebrejština. Budova je postavena podle modelu v Tel Avivu, i když v Tel Avivu již byla zbořena. Jeho ředitel Haim Kugel byl velmi silný sionista. Byl také poslancem československého parlamentu, později odešel do Izraele a byl jedním ze zakladatelů státu, holonským starostou. A v Izraeli je po něm pojmenováno mnoho ulic a zde o něm mnoho lidí vůbec neví.
V Buštynu je pohřben rabín z Nadvirné Ivanofrankivské oblasti. Nežije tam ani jeden Žid, ale byla postavena třípatrová synagoga. Navštěvují ji Židé, kteří přicházejí na jeho hřbitov.
Židé si váží své kořeny, ale mnozí je prostě nemohou najít. Najít dokumenty v archivech před rokem 1900 je téměř nemožné. Mnozí nemají žádné fotografie předků. Oba moji prarodiče byli zavražděni, když se moji rodiče vrátili domů z koncentračního tábora a našli prázdný dům. Samozřejmě bez jakýchkoli dokumentů. majetek rozkradli, ale doklady byly jednoduše spáleny, pro sousedy neměly žádnou hodnotu. Málo mukačevských Židů dokázaly něco najít.
Dnes Zakarpatští Židé většinou mluví rusky. Jen málo lidí mluví hebrejsky. Jsem místní Žid. Rodiče se mně snažili jazyk naučit. Můj otec mi najal učitele a já jsem neodporoval, ale chodil jsem na hodiny. Když jsem byl školák, myslel jsem si, že to nepotřebuji, ale ukázalo se, že je to přesně naopak.
Abraham Lejbovyč čte modlidbu v hebrejštině.
Myroslav Horvat,
advokát
Život romské komunity je dnes změnou generací. Mladí lidé do 40 let vidí život Romů odlišně. Pro mě je důležité, když rodiče dávají své děti do školy a dělají to nejen proto, že je to nutné, ale snaží se ze všech sil. Domnívám se že je neni 15%, ale 35%. Stále však existuje velký počet lidí – 60–65% – kteří nechápou, jak důležité je dát dětem vzdělání.
Vzdělání je nejdůležitějším nástrojem k dosažení úspěchu a cílů pro Romy. Vidím to všechno na svých dětech. Pokud před 30 lety Romové věřili, že jejich syn by měl být hudebník, nebo jít do Ruska dělat válečky nebo pracovat v komunální službě, nyní se to mění. Mezi Romy jsou lidé, kteří mluví o vysokoškolském vzdělání a společnost mění svůj názor na Romy. Aktivně se účastníme života komunit. Asi 30 Romů je zastupuje ve obecních a vesnických radách. V poslední volebním období bylo 3–5 poslanců.
Někteří Romové si myslí, že jsem měl štěstí, ale vždy jim říkám – snažte se, učte se a zítra budete dále než já, lepší než já. Nemusíte být uklízečem města ve čtvrté generaci. Mimochodem, všimněte si, že nikdo nikdy neřekl Romům „děkuji“ za čistotu v našich městech. Kdy přestanou dávat diplomy za rozkradený rozpočet a odmění obyčejného člověka, který dělá svou práci? Nechci být hrdý na to, že Romové uklízejí město, ale musím. Zítra bych chtěl být hrdý na romského učitele, romského lékaře, hlídkového policistu, soudce.
Romská pracovní migrace je prostě šílená – asi 10 000 lidí cestuje Ukrajinou, aby si vydělali peníze, do zahraničí – asi 20 000. Mluvíme jen o našich zakarpatských Romech. Podle neoficiálních statistik zde žije asi 100 000 Romů.
Romové jsou bohužel často využíváni. Zejména v politických zájmech. Před volbami na ně vzpominají, ale poté, jakmíle se ujmou moci, stejně rychle zapomenou. Je pro mě bolestivé to sledovat, protože Romové opravdu nechtějí nemožné věci. Nepotřebujeme nic jiného, než zajistit minimální povinné životní podmínky. Příležitost získat vzdělání, aby Romové měli stejné ošetření jako ostatní Ukrajinci.
Na Zakarpatí je asi 100 segregovaných škol. Přemýšlejte: segregace! Žijeme v 21. století a tak to nemá být, že? Stále existuje. Jedním z klíčových důvodů mého úspěchu je to, že jsem absolvoval obyčejnou ukrajinskou školu, odbornou školu č. 19, vysokou školu. Moje děti studují s Ukrajinci, byli to jediní Romové ve svých třídách. Jistě se mohou stát různé věci a oni se stávají. moje děti to měly snazší, protože jsme s nimi pracovali od útlého věku. Když šly do školy, už uměly číst. Vždycky jsem chápal, jak je to důležité. Moje dcera studuje na Užhorodské národní univerzitě v oboru sociální pracovník. Je jednou z nejlepších studentů, plynně mluví anglicky. Jen poslouchejte projev mého syna – jeho ukrajinština je dokonalá, rozumí technologiím. Kolem nich je mnoho takto vzdělané romské mládeže. Asi 200 lidí určitě.
Romové v sobě mají spoustu pozitivních věcí, ale já osobně vidím i ty negativní. Například rozhodně nesouhlasím s tím, aby se dívky vdávaly ve věku 12–13 let. Moje dcera má 20, ale ještě na to nemysli. Porodnost je šílená, ale také se zvýšila úmrtnost. Hlavním problémem jsou nemoci způsobené životními podmínkami Romů.
Nejsilnější na Zakarpatí jsou podle mého názoru užhorodští Romové. Mluví maďarsky, romsky, rusky a ukrajinsky. Tady vždy byli nejtalentovanější hudebníci. Největší počet veřejných organizací Zatímco v Mukačevu se rozvíjejí silněji náboženské komunity.
Zakarpatští Romové jsou většinou evangelici. Asi 90 procent. Kde je církev, tam je vždy jiný život Romů. Pastoři a vedoucí církve urychlili změny. Tento proces začal v 90. letech. Naši lidé si díky vzniku těchto církví uvědomili, že církev je spasení: nejen morální, ale i fyzické, protože v kostele byly otevřeny jídelny, děti se učily číst a psát.
Myroslav Horvat čte v romštině pověry a blahopřání romské komunitě
Andriana Pop
ředitelka lycea Solotvyno s rumunským vyučovacím jazykem
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, jaké to je být Rumunkou na Ukrajině. Rumuni žijí v těchto zemích od starověku. Neodešli jsme, nevytvořili jsme diasporu, jako například Ukrajinci v Kanadě. Pouze hranice se pohybovala, zůstali jsme na místě. Například moje rodina zde žije od nepaměti. Můj dědeček, matčin otec, byl řeckokatolický kněz v Nyžnij Apši. Za Sovětské vlády byl zaslan do Sibiři. Byl odsouzen na 35 let těžké práce na ruském severu, ale po 11 letech byl rehabilitován. Po návratu si vydělával na živobytí účetnictvím na kolektivní farmě. Bohoslužby se konaly v neděli a ve svátky. Ale jen doma. Protože v sovětské dobáě se to nedalo dělat otevřeně a na začátku ukrajinské nezávislosti byly všechny církve dány pravoslavným a prostě tam nebyl žádný prostor. Nyní máme dvě řeckokatolické církve: v jednom jsou bohoslužby v rumunštině.
“Ah, Rumuni. Dolary, dolary…“ řekli mé matce v nemocnici, když tam přivedla moji dceru kvůli podezření na apendicitidu. „Stát mi účtuje plat v hřivnách,“ – odpověděla moje matka. Nevím, jestli je to naše chyba, že nás tak vnímáni. Ale myslím, že to můžeme změnit. Například nedávat úplatky, žit podle svědomí. Takový stereotyp existuje pouze v osobní komunikaci, takové případy jsem ve své práci nikdy neměla. Na prvním místě je profesionalita a touha dělat svou práci dobře.
Rumunsko nepodporuje Rumuny, stejně jako Maďarsko pomáhá Maďarům. V Černivecké oblasti jsou případy rumunského financování, například magistrátem Bukurešti byla postavena škola a školka. Neexistuje však žádná masová finanční pomoc. V loňském roce Rumunsko darovalo 1 000 lei každému rumunskému prvákovi na Ukrajině. To je asi 250 $. Za toto stipendium jste si mohli koupit oblečení, psací potřeby a další věci potřebné do školy. Takovou finanční podporu neodmítáme. Ale to vše musí udělat náš stát. Pracujeme na Ukrajině, platíme daně. Nechceme zvláštní zacházení, stejně jako pro všechny občany Ukrajiny.
Stále se ptají, jestli připravujeme naše děti pouze na Rumunsko. Rumunské univerzity mají program pro Rumuny ukrajinského původu: bezplatné vzdělání, stipendia, pokud máte dobré studijní vysledky. V Rumunsku se dá získat diplom evropského vzoru, který otevírá mnoho příležitostí. Existují děti, které úspěšně složily zkoušky a mohou vstoupit na bezplané studium na ukrajinských univerzitách. Ale oni si vybrali Rumunsko. Existují také děti, které zůstávají na Ukrajině a upřednostňují univerzity v Ivano-Frankivsku, Lvově, Kyjevě a dalších velkých městech. I přes vyšší platy v Rumunsku se mnozí po ukončení studia vracejí domů. Mám dvě vyšší vzdělání: ukrajinské a rumunské. Rozhodla jsem se zůstat na Ukrajině, protože se mi líbí to, co tady dělám. Nevím, jestli bych se mohla uplatnit v jiném statě.
Naše mládež se považuje za občany Ukrajiny, cítí se zodpovědná za vše, co se děje v zemi. Začali se zučastňovat voleb, zajímají se o problémy vesnice, upltňují malé místní iniciativy. Nyní aktivisté podporují vytvoření dětského hřiště.
Jen málo lidí jede do Rumunska. Bydlíme blízko rumunských hranic, můžeme dojít pěšky k hraničnímu přechodu. Můžeme vypít kávu v Rumunsku a sníst koláče, nebo zůstat na víkend. Ale naším domovem je Ukrajina. Možná je to zvláštnost Rumunů roztroušených po celém světě: nespojují se se státem, ale se zemí, kde žili jejich předkové.
Rumuni jsou považováni za jednu z národnostních menšin na Ukrajině. V naší vesnici je však pravý opak: Ukrajince lze nazvat národnostní menšinou, protože je jich jen 10%. Všichni obyvatelé Solotvyna jsou Rumuni nebo Maďaři. Navzdory tomu nemáme národnostní otázku. Spoluexistujeme jako dobré sousedy: existují školy s různými vyučovacími jazyky, bohoslužby se konají v různých jazycích. Život Ukrajinců a Rumunů se liší pouze zvyky a svátky. Místo toho máme mnoho společného. Nyní má vesnice tradici slavit Vánoce společně. Obyvatelé Solotvyna se schází v parku a zpívají koledy, ukrajinské a maďarské.
Zdá se, Rumuni ze Zakarpatí jsou jako zavěšení, konzervovan. Všechny tradice prarodičů a předků jsou zachovány. To jsou tance, písně, obřady, národní kroje. Děti nyní sáhnou po nejnovějších trendech, ale moderní svátky se mezi Rumuny nedodržují. Máme alternativu k nyní populárnímu Valentýnovi – Dragobret. Náš svátek má velmi staré kořeny a byl oslavován dlouho před Valentýnem.
Náš jazyk je pro nás důležitý. Moje babička mě učila rumunsky, protože v té době ji ve škole neučili. Moje dcera se učila ve škole svůj rodný jazyk. Nyní mají rodiče možnost zvolit si školu a vyučovací jazyk, zaměřit se na instituce v ukrajinském jazyce, protože věří, že to dětem v budoucnu pomůže úspěšně složit zkoušky. Děti, které studují rumunštinu, však neumí ukrajinštinu o nic horší. Tak či onak, všichni jsme dvojjazyční, protože jeden jazyk je úředním jazykem státu, ve kterém žijeme, druhý je náš rodný jazyk, jazyk národa, jehož jsme součástí.
Andriana Pop čte báseň Mihai Eminescu v rumunštině
Карта етнічних груп, які проживають на території Закарпаття
* Statistické informace jsou převzaty z posledního sčítání lidu z roku 2001
Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.
Rosana Tužanska
Obrazky Olga Tivodor
