Vznik Galerie Iľko v Užhorodu je bezpochyby fenomén. Změnila představu o výstavách, výstavních prostorech, hudbě, o prezentaci výstav, o syntéze umění, o příležitostech pro hudebníky, umělce a diváky. Je to závan čerstvého vzduchu, který městu tolik chyběl. Našemu. Stejně jako i mnohým ukrajinským městům ještě chybí.
Za více než 6 let práce zde proběhlo několik desítek výstav a stovky hudebních programů. Galerie se stala platformou pro komunikaci s publikem jak pro nejoblíbenější ukrajinské umělce, tak pro studenty akademie, kteří zde obhájili své diplomové práce. Na jeviští galerie vystoupili slavní američtí a evropští jazzmani i šestileté děti, které svou hudební cestu teprve začínají. Byly prezentovány několik desítek vzdělávacích programů, prezentací, promítání filmů, diskusí, přednášek.
Zakladatel galerie Mychajlo Iľko zřídka poskytuje rozhovory a pohlíží na založení a fungování uměleckého prostoru jako na něco, co se muselo stát; klidný k vítězstvím a výzvám a prochází životem na principu malých kroků – jako ve starověké čínské strategické hře „Go“, kde je vše postaveno na jednom kroku, nikoli na celé složité kombinaci.
Mluvíme s Mychajlem o tom, jak otevřít umělecké centrum v malém městě, o výzvách a překvapeních, očekáváních a realitě, o dobrých projektech, hudbě a umění.
–Mychajle, galerie existuje již 6 let?
– Šest a půl.
– Proč vynikla vnitřní potřeba ji založit?
– Je to umělecký omyl. Nemůžu to logicky vysvětlit. Chtěl jsem jenom častěji přijíždět na Zakarpatí a trávit více času se svým otcem.
– Jste velmi systematický člověk. Mysleli jste na podnikatelský plán projektu, fáze jeho vývoje, úspěch / neúspěch?
–- Právě ne. Dříve jsme všechny projekty dělali velmi strukturálně, systematicky, krok za krokem, a když jsme galerii spustili, všechno se změnilo. Jednalo se o změnu paradigmatu „essentials – esse“. Na začátku naší práce jsme do našich projektů vždy psali «essentials» – „podstata“. V případě galerie byla hlavní věc její samotná podstata. Perfekcionismus v takových věcech je důležitý, ale pouze pokud se vydáte směrem k podnikání. Nešli jsme tímto směrem.
Začali jsme pracovat v domnění, že děláme dobrou věc. Byl tu úkol – zvládli jsme ho. Když jsme si uvědomili, že tento případ je neměřitelný a naše cíle nemohly být příliš konkrétní, přestali jsme si klást otázky ohledně podnikatelského plánu a plánu jako takového.
Proč jste si nestanovili cíle? Protože to byl váš vlastní projekt?
– Protože nebylo možné to změřit. Pokud bychom vytvořili jasný a správný plán, jak by to mělo být a jak to bude, galerie by pravděpodobně ani nevznikla. Když změníte paradigma, všechno ztroskotá. Rozhodli jsme se spoléhat na strategii malých kroků – jako ve starověké čínské strategické hře „Go“, kde je vše postaveno na jednom kroku, nikoli na celé složité kombinaci. Rozhodli jsme se tedy „zavírat“ otázky podle jejich vzniku. Kontrolovali jsme zdroje a potenciály a měli jsme jasnou vizi.
– Jak dlouho jste se připravovali na otevření?
– Začali jsme dělat projekt budovy, ale ten se nám dlouho nelíbil. Když jsme si uvědomili, že to dopadlo dobře, začali jmse ho realizovat. Stavba byla zahájena v roce 2009 a byla dokončena počátkem roku 2012. Pak jsme si dali pauzu a v roce 2013 galerie byla otevřena.
Nejdůležitěji si bylo uvědomit, že projekt musíme realizovat „malými kroky“. Co tím myslím? Pracoval jsem s lidmi s anglosaským smýšlením a zpočátku bylo velmi obtížné si navzájem rozumět. A pak jsem narazil na článek o induktivním a deduktivním myšlení. Bylo to o tom, že Britové přemýšlejí indukčně, tedy od malého k velkému. Nejprve uklidili svůj dvůr, pak městskou čtvrť, pak město, zemi. Často uvažujeme deduktivně: jak dát planetu do pořádku a odpad z dvora bude nějak odstraněn. Když tedy máte představu, musíte získat výsledek, provést jednoduchou činnost, několik akcí. Právě tak jsme v projektu pokračovali.
Виставка Павла Керестея. Фото: Віталій Маріаш
Jak synchronizujete svoji představu o existenci galerie a představu vašeho otce, jehož práce byla jedním z motivů otevření galerie?
– Je to velmi jednoduché: kdo to dělá, ten řídí a je odpovědný.
– Změnila se pro vás osobně podstata existence galerie nyní?
– Pro naše lidi je důsledek činnosti často důležitější než samotná činnost. Pro nás je proces důležitější.
– Co je podle vas výsledkem tohoto procesu?
– Je to banální, ale všichni chceme, aby byl život o něco lepší a zajímavější. Je to jako s Händelem, když mu bylo řečeno, že se lidem jeho hudba líbí, odpověděl, že by bylo dobré, kdyby je zlepšila.
–Neochotně mluvíte o úspěchu. Zdá se mi, že ho obecně trochu podceňujete. Jak hodnotíte to, co jste udělal s galerií, v kontextu Užhorodu?
– Existují cíle, činy, podmínky. Lidé si stanovují cíle a existují za určitých podmínek. Mohou být neměnné nebo můžete na ně mít nějaký vliv, přispět k vytvoření podmínek a pak něco udělat. Proto se mi zdá, že je důležité analyzovat, co člověk za určitých podmínek udělal. Když žijete ve středu světa, pravděpodobnost, že vás mainstream vytáhne, je velmi vysoká. A když jste v malém městě, je to těžké. Proto je před hodnocením důležité vzít si správné „pravítko“.
Ať se nám to líbí nebo ne, galerie je jedním z druhů společenské činnosti, protože nefunguje samostatně, ale v určitém prostředí. Pokud hodnotíme z tohoto pohledu, zdá se mi tedy, že je všechno velmi dobré. Ale není to přesně to, co děláme, ale to, jak to funguje a spolupůsobí s prostředím.
Виставка Тіберія Сільваші
Při plánování otevření výstavy, koho jste si představoval jako svého návštěvníka? A co se ukázalo?
– Dělali jsme všechno jinak, nikoli podle obchodní logiky, i když jsme se snažili dodržovat obchodní procesy v této činnosti, která není obchodem. Nezkoumali jsme naše cílové publikum, nevěděli jsme to. Viděli jsme naše přátele a mysleli jsme si, že když budou dva, budou i tři. Moje nápady a vzpomínky na Zakarpatí byly silnější než realita. Nejprve jsme si představovali výstavní činnost trochu jinak, a pak jsme si uvědomili, že to nestojí za to.
Jak zajímavé byly pro vás v průběhu let výstavy jako zakladatele galerie a jako vedoucího projektu?
– V našem kontextu a našich podmínkách se mi zdá, že byly dobré. Upřímně řečeno, žádné špatné nebyly. Několik bylo i velmi dobrých.
Nejdůležitější podle mého názoru byly velké návraty umělců. V hlavě jsem měl jakýsi užší seznam úmělců, se kterými bych se rád setkal. Udělali jsme výstavu Pavla Keresteje, Tiberia Silvaši a Pavla Hudimova. Pavlo Kovač podle mého názoru zazněl nově. Výstava Pavla Bedzira byla silná. Etudy mého otce Ivana Iľka z 60. let považuji za úžasné, i když ne zcela odhalené.
Ze skupinových výstav se mi líbila „Edelvejs“. Možná ji chybělo trochu aktuálního umění, ale pro nás je to stále obtížné, protože je příliš technologické. Dělali jsme velmi dobré procedurální věci s Tarasem Tabakou. Nesnažil jsem se dosáhnout žádných neuvěřitelných výsledků, ale chtěl jsem zjistit, jestli to může růst.
– Došlo k nějakým příjemným objevům?
– Ano, samozřejmě. To je vlastně skupina mladých umělců, nová generace. Bylo to super. Líbilo se mi, že žijí v určitém kruhu, v prostředí zajímavých a světlých lidí. Když mluvíme o ukrajinském kontextu, myslím, že bychom zde mohli být mistry.
Vystoupení Gregoryho Boyda a tria Alexeje Petuchova. Foto: Vitalij Mariaš
Jsou kyjevské a zakarpatské poměry více podobné nebo odlišné?
– Ano, tato města se liší geograficky, podle měřítka, tak i v oblasti umění. Co je v Užhorodu skvělé a potenciální, je příležitost vybudovat atmosféru, která bude blíže skutečnému životu než ta v Kyjevě. Můžete například se sejit s přátely nebo rodinou, jít na koncert a vrátit se pěšky domů. Emoce, dojmy které jste dostali, se neztratí. V Kyjevě, dokud se po koncertu dostanete domů hromadnou dopravou nebo dokonce vlastním autem, všechny dojmy „vystříkáte“ cestou. Proto věřím, že v Užhorodu je vliv umění na skutečný život silnější.
– Jak vznikla myšlenka s hudebními programy a jak se vám podařilo „přilákat“ do Užhorodu tolik talentovaných hudebníků?
– Může to znít divně, ale od samého začátku jsme chtěli, aby na naše hudební večery nechodili hudebníci, a umělci nenávštěvovali zahájení výstav. aby přicházeli lékaři, stavitelé, číšníci. To je důležité. Představte si, že do restaurací budou chodit pouze restaurátoři, ochutnávat jídlo a povídat vám, že to nechutí. Jednou jsme mluvili se starými známými a já říkám, že nyní máme skvělou výstavu užhorodského umělce, na co žena odpověděla: „Ach, nedávno jsem byla v Curychu a viděla jsem Matisse, takže nechci.“ Pak jsem si pomyslel: a opravdu, proč chodit na nějaké výstavy po Matisse. (red. – s úsměvem).
Pokud vážně, hudební programy vznikly díky našim neustálým rozhovorům s Aľonou Turjanyci o syntéze umění. Výsledkem bylo, že hudba v galerii se stala téměř největším objevem, nikoli třešničkou na dortu, ale dortem samotným. Musíte být případu otevřený a dát mu šanci. Tak se to stalo s námi. Jednou právě zazvonil telefon, odpověděl jsem na něj, souhlasil s vystoupením v galerii jedné skupiny, pak další, a tak to všechno začalo.
Виступ Грегорі Бойда
Jak vážný je výběr pro galerii?
– Tady to není samoúčel, ale je to velmi důležité. Výběr je nutný, aby bylo nakonec nejlépe. Je důležité si uvědomit, že je to subjektivní. Nemáme instituci, která zaměstnává 1 000 lidí, a vše se děje objektivně. Nechceme a nemůžeme být objektivní. Jediná věc jistá: nedělejte věci, které se vám nelíbí.
– Proč to děláte?
– Starší generace tomu nemusí rozumět, ale dělám to pro své vlastní potěšení. Je to tak, že potřeby lidí jsou různé. A v tom vidím smysl.
Velmi jasně jste vybrali výstavy, které považujete za opravdu dobré. Co bylo nejlepší za šestiletou činnost galerie?
– Nejlepší jsou lidé, kteří byli generováni tímto městem a sjednoceni kolem toho, co děláme. V Užhorodě je o něco více než 100 tisíc obyvatel, ale páteř návštěvníků je 400, okruh přátel – více než 2 tisíce rodin. Jsou to lidé, pro které je galerijní činnost nutností.
Виступ Рея Брауна. Фото: Віталій Маріаш
Jak reformovat kulturní a umělecký život města?
– Zaprvé existují věci, které nelze reformovat. Zadruhé se mi zdá, že máme kulturu deformovanou v historickém období, která má svůj význam. Nikdo nebude psát nic od začatku, protože to v přírodě neexistuje. Podle mého názoru není město umělecké, kde jsou skvělí umělci, ale město, kde lidé umělce potřebují. Umělec nedělá umění, vytváří ho společnost. Pokud tedy společnost není schopna vnímat umění, nedostane ho.
O reformě můžu říct, že děti zabývající se hudbou, lépe rozumějí matematice a řeší logické úlohy. Závěr: děti by se měly zabývat hudbou. Jinak budou v uličkách pít pivo a porazit vás do “tváře“. Chtějí se děti zabývat hudbou? Ne. Vy jako dospělí tedy musíte vymýšlet a vytvářet podmínky, aby dítě dostalo zájem o hudbu dobrovolně. A co máme? Disciplína, režim. To nefunguje.
Umění se musí stát nutností. Na co je potřebujeme? Kvůli jinému myslení, dosážrní lepších výsledků. Mnoho našich lidí bohužel chodí na výstavy, aby našli, co se jim líbí. Podle této hierarchie se jim bude každý rok líbit čím dál méně, a pokud se mylili na začátku, kvalita toho, za čím na výstavy přijdou, bude sporná. V ideálním případě by měl člověk přijít a podívat se na věci, které se mu dříve nelíbily, pochopit je a získat něco nového. A vlastně v umění pojem „libí se“ je velmi omezený pojem, který nemá nic společného s přehodnocením a reflexii.
– Snaží se. Pokud ve společnosti existuje kritické množství lidí, kteří mohou něco změnit asi 5–7%, pak existuje skutečná možnost změnit město. Naše činnost bude schopna něco změnit, pokud budou tito lidé s námi. Lidé, kteří dokážou myslet. Po celém světě je přikládán velký význam kreativnímu odvětví, které zlepšuje ekosystém ve společnosti. Jedná se o investici do dětí, které vám v noci neukradnou peněženku na nábřeží. Pro sebe investuji do toho, co zlepšuje budoucnost.
Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.
Text: Rosana Tužanska
Foto-video: Anton Ryžych
