СПЕЦПРОЕКТ

Barbos: útulek, který zachráňuje opuštěné nejlepší přátele

Jak funguje jediný útulek pro zvířata v Užhorodu

uk en ru hu ro sk

Asi 650 zvířat je registrováno v útulku pro zvířaty „Barbos“. Jedná se o více než 600 zachráněných životů, které dnes žijí v teple, mají vynikající jídlo a hostitelé, kteří je mají rádi.

Barbos je dobrovolnický projekt, který nemá stabilní a centralizované financování. Celkově se jedná o 5-6 dívek, které se pravidelně starají o zvířata, a také desítky lidí, kteří se k ním občas připojí.

Je mylné tvrdit, že se jedná o útulek pouze pro psy. Protože i když zde žije asi 70 psů, zije tady stejné množství koček. A nedávno se v útulku usadili dva koně, kteří žili na skládce – Katja a Endži, matka a dcera; a také jsou dvě kozy.

Big081

Přišli jsme do útulku „Barbos“ v den, kterému samy dívky říkají „úklidový den“, takže jsme mohli vidět 4 dobrovolníčky najednou, kteří byli zaneprázdněni záležitostmi „barbosů“ a „murčalok“.

Mluvíme s Irynou, dobrovolnicí, která zachránila stovky životů, o životě útulku, každodenních příbězích, záchranné službě 911, National Geographic a zvířatech, která zůstanou na Barbosu po celý život.

Dálé – přímá řeč, fotografie a videa, která musíte uvidět.

Útulek Barbos je dočasným domovem pro zvířata. V současné době jsou tu asi 70 psů, 60 koček, 2 koně a 2 kozy.

Zvířata k nám přicházejí v různých stávech. Většina z nich jsou domácí. V klasickém smyslu jsou koťata bez domova, která se narodila kočce bez domova, velmi vzácná, jenom 1–2% všech případů. Většinou to jsou koťata, která byla vyhozena na smetiště. Naši lidé nevědí, co je to sterilizace, a žijí ve středověku, aniž by si uvědomili, že bychom se měli postarat o ty, které jsme přijali.

 

V současné době máme 14 voliér pro psy. Každý pes je nejprve umístěn do karantény, kde dostane veškerou potřebnou léčbu, očkování, sterilizaci.

Každý dospělý pes, který v útulku žije, má svůj vlastní charakter a historii. Každý se k nám dostal v různých stavech a za různých okolností – někteří byli sraženi autem, někteří jenom leželi, byla i štěňata. Jsou psi, kteří vyrostli tady.

Proč jsme to začaly dělat? Jednou jsme sebraly  toulavé kotě, pak druhé, třetí. V určitém okamžiku jsme si uvědomily, že si nemůžeme vzít všechná toulavá a opuštěná koťata domů. Začaly jsme hledat podobně smýšlející lidi, naštěstí bylo je mnoho.

Existuje mnoho psů, které nerozdáváme. Jedná se o psy, kteří nejsou schopni vstoupit do rodiny. Pokud zvíře žije v útulku déle než 2–3 roky, považuje ho za svůj domov. Například pes Čuča. Našli jsme pro ni dobrou rodinu, vynikající podmínky, ale první noc prorazila voliéru a garážová vrata – a utekla pryč. Z Baranynci šla tři dny do Užhorodu. Našli jsme ji na náměstí Petofi, zavolali nám lidé, kteří viděli, že ji hledáme. Čuča je pes s povahou, nikoho k sobě nepustila, ale když jsme pro ni přišli, štěstí neznalo hranic. Nyní nemáme mnoho takových psů, ale 6-7 je s námi navždy.

Mimochodem, Čuča je s námi nejdelší dobu. Útulek jsme založili v říjnu 2015 a dostala se k nám v listopadu. Vzali jsme ji z nábřeží se sedmi štěňaty. Porodila je na holé zemi, když už byla zima. Strávili jsme hodně času než k nám přistoupila. A i teď to není nejlepší pes. Nemá ráda muže, může je rafnout.

Big044

Existují psi, kteří potřebují socializaci, jsou psi se speciálními potřebami. Chápeme, že ne každý člověk je odhodlan vzít psa se třemi tlapkami nebo na kočárku.

Nevydáváme zvířata bez očkování, protože lidé jsou nezodpovědní. Dříve jsme mohli dávat zvířat s varováním, že zvířata potřebují vakcinu. A pak o měsíc později k nám přijdou a řeknou, že pes je nemocný. Když si zvíře berou, všichni říkají: „Ano, ano, samozřejmě, samozřejmě!“. A když přijdou domů, řeknou: „Ach, co se s mu stane? To je kříženec! “

Navzdory všemu existují stovky šťastných příběhů. V zápisníku máme asi 600–650  záznámů o psech a kočkách. Stovky zvířat našly domov.

 Vzít si psa je to stejné jako adoptovat dítě, ale bohužel tomu ne každý rozumí. Mnoho lidí přichází a odchází. Dáváme zvířata jenom za určitých podmínek. Pro mnohé je to překážka. Často chtějí psa pro řetěz. Nejvíc tomu nerozumím. A když se mě ptají, proč nedáváme, ani nevím, co mám odpovědět. Samozřejmě se snažím vysvětlit lidem, že v celém civilizovaném světě, s výjimkou Ukrajiny a Ruska, nikdo nedrží psy na řetězi. V sousedním Maďarsku, i když to není Amerika, trestá se to pokutou. Na nás se lidé ptají: „A jak jinak je možné chovat psa?“.

Řetěz je abnormální stav pro život psa. Zaprvé, má to špatný dopad na zdraví, je to svalová atrofie, problémy s kostmi. Zadruhé, jak pes může hlídat dvůr, pokud je uvázán? Na tuto otázku lidé říkají, že štěká. Ale souhlaste, to je nesmysl.

Aby si tedy člověk mohl vzít zvíře z útulku, je nutné, aby podepsal smlouvu, a musí mu být nejméně 21 let. Ptáme se, s kým, kde a za jakých podmínek ten člověk žije, zda spolubydlející vědí, že si domů bere štěně.

Také nedáváme psy jako dárek, protože zvíře není dar. Mnozí jsou uraženi a já doporučuji koupit plyšového medvídka. Psa si musí vybrat člověk sam. To není soška, ​​kterou lze přesunout do jiné skříně, pokud přestané bavit.

Bohužel se lidé vždy poučí ze svých chyb. Kdysi jsme dávali zvířata na veletrzích, na trhu. Pak jsme si uvědomili, že to byl špatný nápad, protože jsme, bohužel, našli stejná zvířata na ulici. Někdy i 30 minut poté, co byli odvezeni.

Big090

Zdá se mi, že by každý člověk měl pochopit, že nese poselství pro tento svět a není to někomu jinému, ale jen sobě samému a své rodině. A pokud to považuje za zcela normální, co se nám občas stane, pak mi je takových lidí prostě líto. Tito lidé nemají ani duši, ani srdce. Nevěřím, že člověk, který chápe, že tento svět je tvořen vztahy, může vzít a vyhodit koťata ve svázaném pytli na smetiště. A tento člověk má kočku, každý den ji říká: „Ty moje kočičko, tu máš whisky.“ To je nesmysl…

Barbos je zcela dobrovolnický projekt. Existuje pouze díky lidem. Každý má svoji roli. Někdo jako já, dobrovolník, přijde do útulku a stará se o zvířata. Lidé si často myslí, že nás je tu stovka, ale není tomu tak. Obecně je do práce zapojeno 5-6 lidí. Přicházíme většinou jeden po druhém, jen když je velké uklízení, můžeme přijít dva nebo tři najednou. Existuje však mnoho lidí, kteří pomáhají jinak. Někdo pořádá hodiny dobra, někdo učí angličtinu a část peněz dává nám, někdo dělá hendmade nebo pečivo na veletrh. Někdo přinese jídlo, náš lékař obětuje svůj čas a dělá všechny procedury pro naše zvířata za nižší cenu. Každá pomoc je důležitá. To jsou svého druhu puzzle, které je třeba dát dohromady a koordinovat, jenom tak bude všechno skvělé.

Existují lidé, kteří přinášejí pytel s jídlem jednou týdně, někdo – 2 kilogramy, někdo pšinese jenom 3 sáčky. Někteří přijdou do obchodu se zvířaty a řeknou: „Chci něco koupit pro útulek“. Všechny obchody ve městě vědí, co potřebujeme (ed. – seznam potřebných potravin a věcí, stejně jako údaje o kartách, najdete na odkazu). Pak nám zavolají a řeknou, abychom si přišli vyzvednout například pytel s krmivem pro psy a pytel s krmivem pro kočky.

Lidé si mylně myslí, že útulek je naše hlavní práce. Ale všichni jsme obyčejní lidé, kteří mají zaměstnání, rodiny, osobní život. Někdy mi zavolají v 19:00 a požádají mě, abych si šla po zvíře. A já říkám: „Prosím, nechte si zvíře do zítřka. Právě jsem přišla z útulku a chci se jen umýt a najíst“. V takých to případech potkávám úplné nedorozumění, lidé začnou vymýšlet možnosti „možna pro vás přijedeme, vezmeme vás“ atd. Nechápou, že jsem celý den uklízela, čištila jsem voliéry, a chci se jen večer osprchovat a sedět v tichu pár minut.

Existují lidé, kteří se dívají na Planetu zvířat a National Geographic a myslí si, že máme záchrannou službu pro zvířata 911. Představují si, že tady, stejně jako v televizním programu, jezdíme s blikajícími světly, v uniformách a záchraňujeme kočky, mývaly a krokodýly. Občas lidé volají večer, žádám je tedy, aby zavolali ráno. Volají ráno a tvrdí: „Nevím, jestli jste měla včera službu vy…“. Ano měla jsem, protože toto je moje soukromé telefonní číslo …

 „Já jsem vám to sdělila, a vy s tím něco dělejte!“ A co s tím mám dělat – to je můj osobní zármutek. Ale nechceme se zlobit, občas to je také pomoc. Protože nám tak sdělí informace a zachráníme zvířeti život. Nikdy to nemůžeme odhadnout…“.

Last186

Snívám, že přijde den, kdy ve městě nebudou toulaví psi a kočky; aby všichni, kdo je vyhodí, pochopili, že to nesmějí dělat. Věřím, že Ukrajina jednoho dne přijme zákon, podle kterého by existovala možnost uložit pokutu takovým bezsrdečným lidem. Říká se, že pak 70% zvířat lidé vyhodí na ulici. Ano, možná je to pravda. Jsem připravena půl roku čistit zvířecí zbytky, jen aby tato hrůza skončila. Pokud šlověk dostane pokutu 10 000 hřiven za nesterilizovanou kočku, pochopí, že je odpovědný za chov zvířete. Myslím si, že pokud člověk nemá prostředky na chov a sterilizaci zvířete, nemusí si zvíře vůbec brát. Pokud by existovaly nástroje státní regulace chovu zvířat, daně a pokuty, přístup ke zvířatům by se změnil.

Tento materiál poskytla společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronickyelektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

1559804758 660x255

 

Rosana Tužanska

Anton Ryžych

uk en ru hu ro sk

0 #