СПЕЦПРОЕКТ

Zakarpatský investiční zázrak, o kterém málokdo ví

Jak světové společnosti přišly do nejzápadnějšího regionu Ukrajiny a navždy ho změnily

ukenhurosk

Když si prohlížíte ukrajinské noviny, určitě se jednou denně setkáváte se zprávami o pašování nebo jiném nelegálním podnikání na Zakarpatí. Občas ani nejde o kriminál  (zejména proto, že pašování na Ukrajině je dekriminalizováno, je to pouze správní odpovědnost).

Někdy je toto nelegální podnikání dokonce velmi kreativní, romantické. Krásně to popsal Andrij Ljubka ve svém románu Karbid, který již byl přeložen do 3 jazyků.

Velmi pravdivě a tragicky je toto nelegální podnikání občanů Zakarpatí zobrazeno v ukrajinsko-slovenském filmu „Čiara“, který před rokem sbíral rekordní částky v distribuci filmů na Slovensku, získal cenu na filmovém festivalu v Karlových Varech a byl nominován na Oscara od Slovenska.

Ale zatímco skupina zakarpatských pašeráků nosí několik balíčků cigaret přes tzv. „zelenou zónu“ (zalesněná nebo hornatá čast státní hranice mimo hraniční přechody – pozn. překl.) do Rumunska, Maďarska nebo na Slovensko, továrny v Zakarpatské oblasti montují vozy Škoda, kávovary Nespresso, vyrábějí hokejky pro hráče NHL, designový nábytek pro kavárny Starbucks a uhlíkové náhradní díly pro automobily „BMW“, „Audi“, „Porsche“, „Mercedes“.

To je uplně jiná realita, o které málokdo ví nejenom na Ukrajině, ale i na Zakarpatí. Jenomže ve zprávách se informace o této „straně mince“ objevují velmi zřídka.

Je to částečně proto, že globální značky nechtějí zveřejňovat své dodavatele a místo výroby. Ale nejen proto.

Rozhodli jsme se napravit tuto mediální nespravedlnost a povíme vám o zakarpatském investičním zázraku. Samozřejmě, s nadějí, že se tento zázrak bude moci opakovat znovu a vícekrát.

– Je to opravdu zázrak? – pochybujete skepticky. Faktem je, a to je neuvěřitelné, že během několika let v Zakarpatí vybudovaly své závody globální výrobní giganti jako Jabil, Flex, Yazaki, W.E.T. Automotive (Gentherm).

Zakarpatská speciální  ekonomická zóna

Vraťme se do roku 2001. V té době Verchovná rada přijetím zákonů vytvořila na Ukrajině 11 zvláštních ekonomických zón. Jednou z nich byla Zakarpatská oblast, která se ještě dříve, v roce 1998, stala jedním z 9 území prioritního rozvoje se zvláštním režimem investiční činnosti.

Všechny tyto složité formulace a obtížně vyslovitelné fráze pak znamenaly jen jednu věc, a to klíčovou –

na státní úrovni byly vytvořeny příznivé podmínky pro přilákání investic do konkrétních regionů.

Role „centra“ při získávání investic do regionů je 90%. Za zbytek zodpovídají místní vedoucí. Na počátku 21.století pak ukrajinské vedení záměrně nebo náhodně vytvořilo dobré podmínky pro přilákání investic. Další věcí je, jak tento region využil těchto podmínek, – připomíná Volodymyr Panov, který v letech 2001–2004 odpovídal za přilákání investic do této oblasti u vedoucího profilového oddělení Zakarpatské oblastné státní správy. – Přišel jsem na tuto pozici z podnikání, takže jsem se ze zvyku snažil využit co nejvíce za podmínek, které se vytvořily. Říkáte: „Zakarpatský investiční zázrak.“ Pravděpodobně ano, protože tehdy, jak se říká, se hvězdy spojily – na státní úrovni byly vytvořeny podmínky, okolnosti byly dobré. A nebylo nám s týmem zabráněno pracovat.

Panov Vv 008

Ale co by mohla Zakarpatská oblast na rozdíl od jiných regionů Ukrajiny nabídnout investorům?

– Náš region neměl určité výhody ani preference, díky nimž jsme mohli zachytit investory. Byl stanoven standard pro všechny zvláštní ekonomické zóny, jako je celní území v podniku, daňové výhody atd. Proto jsme se spoléhali zejména na marketing a komunikaci, začali jsme psát dopisy všude, kde jsme mohli, především ambasády, obchodní a průmyslové komory a řekli jsme, že v Zakarpatské oblasti probíhá ekonomický experiment, – vysvětluje Volodymyr Panov. – Hodně jsme pracovali s protokolem a přípravou jednání s potenciálními investory, přinutili jsme celou mocenskou vertikálu v regionu pracovat na přilákání investic – od pohraniční stráže po daňový úřad a bezpečnostní službu Ukrajiny, také jsme vypracovali řadu materiálů pro investory v různých jazycích s podrobnými pokyny, jak investovat na Zakarpatí, a tedy na Ukrajinu. A co je nejdůležitější – na všech jednáních jsme ukázali, že opravdu chceme změnit naši zemi, zejména přilákáním investorů a vytvořením stejných podmínek pro podnikání a lidi jako na Západě. Tato emocionální složka nebyla pro investory méně důležitá než výhody a privilégia.

Jednou z rozhodujících výhod Zakarpatské oblasti byla samozřejmě její poloha, je na hranicich s evropskými zeměmi, které se připravovaly na vstup do EU. Kromě toho je stejně důležité mít v regionu společnosti, které se staly testovacím místem pro velké investory nebo byly „živým“ příkladem úspěšného investování a podnikání.

Například rozhlasový závod v Berehovu a mukačevský Točprylad se staly základnou pro společnost Flex Corporation, která nakonec vybudovala svůj vlastní efektivní závod v Mukačevu, a ideálním příkladem byla ukrajinsko-rakouská společnost Fischer a ukrajinský Eurocar, které byly postaveny podle principu «greenfield», na zelené louce – jsou ideálním příkladem toho, jak mohou být investice na Zakarpatí úspěšné.

Nadšení a výsledky

– Bylo to skutečné nadšení, pravidelné jednání, investiční dohody. V letech 2001–2004 dokázala zakarpatská oblast přilákat 130 milionů dolarů přímých zahraničních investic a vytvořit více než 19 000 pracovních míst. Jen v roce 2004 region získal 62,7 milionů dolarů USA. Obrat zahraničního obchodu oblasti se zvýšil z 342 milionů dolarů USA v roce 2002 na 1,3 miliardy dolarů USA v roce 2005, – zdůrazňuje Volodymyr Panov.

Eurocar jako jeden z prvních přišel na Zakarpatí, je to jedinečný podnik ve obci Solomonovo několik kilometrů od hranic s EU, který jako jediný na světě uzavřel smlouvu s Volkswagenem na výrobu svých vozů Škoda, Volkswagen, Audi, SEAT. Od roku 2001, kdy Eurocar začal fungovat na Zakarpatí, se plánovalo do projektu investovat 200 milionů dolarů USA. Volodymyr Panov navíc zdůrazňuje, že probíhala jednání, aby společnost Volkswagen investovala do výstavby vlastního závodu v Zakarpatí.

V roce 2002 začal v obci Mynaj poblíž Užhorodu fungovat závod japonské korporace Yazaki (Ядзакі), která vyrábí kabelové svazky pro automobilový průmysl. Poté se plánovalo investovat do výrobní kapacity Zakarpatí 31,7 milionů dolarů.

Yazakipic113

V roce 2004 zahájil provoz ve vesnici Rozivka, také nedaleko Užhorodu, závod společnosti Jabil Corporation, jednoho ze tří největších smluvních výrobců elektroniky na světě.

Stejně jako společnost Flex, která se rozhodla vybudovat vlastní závod v Zakarpatí v Mukačevu, také během tohoto období, ale spustila jej v roce 2012.

Podle Volodymyra Panova nejsou nikde na světě závody Jabil a Flex, které jsou konkurenty, tak blízko jako na Ukrajině – jen ve vzdálenosti 40 km.

– Byli jsme na Jabil v Užhorodu v roce 2016, protože jsme již vyráběli náš produkt v Číně a hledali nové příležitosti pro rozšíření výroby. Upřímně řečeno, byl jsem příjemně překvapen, jak je vše v tomto podniku uspořádáno. Užhorodský Jabil navíc již dával konkurenceschopnou výrobní cenu i ve srovnání s Čínou, – uvedl Alex Neskin, jeden ze zakladatelů nejúspěšnějšího ukrajinského startupu Petcube za poslední roky.

Seznam zákazníků těchto společností, které začaly podníkat na Zakarpatí, zahrnuje Google, Lenovo, Nike, Nespresso, Nokia, jejichž telefony byly vyrobeny právě na Jabil, Porsche. Jak se vám seznam líbí?

Je to jen několik příkladů „zakarpatského investičního zázraku“ z let 2001–2004, který vyústil nejen ve významné investice a pracovní místa, ale také v mimovolné spuštění celých klastrů – automobilového a elektrotechnického. A to pro region znamenalo perspektivu, protože myšlenkou klastrů je další rozšiřování výroby a investic.

Ztracené a nové příležitosti

– Mohu dlouho vyprávět o seznam společností, s nimiž jsem vyjednával o investování na Zakarpatí. Philips k nám plánoval přijít, který po vzoru Flex nejprve pracoval na základě mukačevského Točprylad a chtěl vyrábět u nás své úžasné televizory. Jednali jsme se společností Bosch, známým německým výrobcem techniky. Ale především lituji, že se mi nepodařilo utáhnout VW, Toyota a zejména IKEA. V letech 2003–2004 jsme se Švédmi uspořádali několik setkání a byli jsme již ve fázi vyjednávání, kdy jsme diskutovali o možných umístěních závodů, – říká Volodymyr Panov. – Logika a flexibilita IKEA na mě tehdy udělaly dojem. Společnost byla připravena postavit 3 podníky na Zakarpatí najednou: jeden – v místě, kde obdrží dlouhodobý nájem na zhruba 20 let lesa, na odlesňování a výsadbu; další dva – na místech podle náše nábidky, vzhledem k našim sociálním charakteristikám, jako je nezaměstnanost nebo depresivní oblasti. Byly by to základní společnosti, kolem kterých by si každý mohl vydělat peníze. Existuje stereotyp, že velký producent „zabije“ malý podnik, ale to neplatí, pokud se pohybujete na klastrovém základě, když existuje „kotevní“ společnost a kolem ní jsou založeny další. Takže s IKEA bychom měli prakticky bezodpadovou výrobu, když někdo těží dřevo, vysadí nové, vyrobí nábytek, někdo výrábí odpadní pelety a brikety atd. Kvůli naší byrokracii jsme bohužel ztratili IKEA. Chci plakat, když si vzpomenu, jak blízko jsme byli k cíli a ztratili příležitost. Ztratili jsme také společnost Volkswagen, která nakonec v roce 2006 investovala do výroby v Rusku 1,3 miliardy eur. Toyota tam šla také.

To vše se stalo, protože v roce 2005 byla ukrajinská investiční legislativa změněna a prakticky byly zrušeny všechny výhody zvláštní ekonomické zóny, říká Volodymyr Panov, ale zároveň zůstává optimistický a trvá na tom, že existuje příležitost zopakovat „zakarpatský investiční zázrak“.

– Jsou zde splněny všechny podmínky – zkušenosti, úspěšné příklady, vedoucí pracovníci. Dnes si mnozí stěžují na stěhování lidí do zahraničí. To je opravdu problém a výzva. Zakarpatci však vždy byli podnikaví a jezdili za výdělkem. Podle mého názoru je tedy problém jiný:

lidé odcházejí, protože ztratili víru – ve svou zemi, v sebe, v tuto zemi, v budoucnost ve svém rodném Zakarpatí. Musíme to změnit. Kromě toho je nutné znovu získat víru v sebe samého. Vzpomínám si, jak nedávno jsme s hrdostí mluvili o Zakarpatí a vytvořili ambiciózní plány, protože jde o region ve středu Evropy. V posledních letech jsme to bohužel vzdali. Myšlenky rezignovaly na provincii, i když ve skutečnosti můžeme být vůdci a jsme vůdci podle mnoha kritérií,

– přesvědčuje Volodymyr Panov.

Potvrzuji to údaje, že pouze za poslední 2 roky společnost Flex i Jabil skutečně zdvojnásobily svou výrobní kapacitu v Zakarpatí a postavily další závody. Yazaki a Fischer také aktivně přijímají odborníky, vytvářejí nová pracovní místa a rozšiřují výrobu.

Na posledních zimních olympijských hrách v Jižní Koreji získali lyžaři s lýžemi Fischer 89 medailí: 35 „zlatých“, 33 „stříbrných“ a 21 „bronzových“. A to je nejlepší výsledek ze všech značek.

Navíc právě na legendárních lyžích „Tisa“ (podle názvu Zakarpatské řeky – pozn. red.) od mukačevského podníku Fischer získal ukrajinský sportovec Oleksandr Abramenko jedinou zlatou medaili pro Ukrajinu na olympijských hrách v Pchjongčchangu.


 

Tento materiál poskytla společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronickyelektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

1559804758 660x255

 

Rosana Tužanska

***Materiál používá fotografie a videa z otevřených zdrojů

ukenhurosk

0 #