СПЕЦПРОЕКТ

„Kořeny“: nadnárodní Zakarpatí v příbězích neobyčejných lidí

Kdy jste si poprvé položili otázku: Kdo jsem? Jaká krev mi teče v žilách? Kdo byli moji předkové? Kde se narodili a co dělali?

uk en ru hu ro sk

Kdy jste si poprvé položili otázku: Kdo jsem? Jaká krev mi teče v žilách? Kdo byli moji předkové? Kde se narodili a co dělali?

Někteří lidé vědí o svých předcích od samého dětství a pro některé se všechny tyto informace stávají objevem v dospělosti.

Staré fotografie, jak zpíval Kuzma Skrjabin. Dokumenty z archivu. Neuvěřitelná životní dramata a příběhy ve vypravováních rodičů a prarodčů. Rodinné tradice, legendy a pověry. To vše je mnohem zajímavější než sledování seriálů od NBO, Showtime nebo BBC.

To platí zejména tehdy, když je v člověku „smíšeno“ 7 národností a příbuzní žili téměř v celé Evropě. jak se to stalo hrdinům našeho speciálního projektu „Kořeny“.

Vytvořili jsme jej nejen proto, abychom připomenuli mnohonárodnostní charakter Zakarpatí a jeho obyvatel, ale také abychom vyzvali všechny prozkoumat své kořeny, a vždycky si pamatovali, kdo jsou, a respektovali původ ostatních.

Sdílejte své vlastní příběhy o své rodině pod hashtagem #moje_kořeny a pošlete nám je.

A teď si přečtěte, co jsme pro vás připravili.

Dsc 7054

Fedir Šandor,

odborník na cestovní ruch


Jsem Zakarpatský Ukrajinec. O národnost rodiny jsem se začal zajímat během studia na historické fakultě Užhorodské národní univerzity. Překvapilo mě, že se moji rodinu celé ty roky nezajímal jeji původ. Myslím, že stejně jako i většina Zakarpatců.

Dědeček ze strany matky byl Ukrajinec, babička a prababička byly Italky z Trentina, pradědeček byl Chorvat ze Slavonie. Můj dědeček ze strany otce je napůl Slovák, napůl Maďar, moje babička je napůl Ukrajinka, napůl Maďarka.

Na Zakarpatí jsou tyto rysy polyetnicity zakořeněny skoro u každého, takže mluvit o čistotě preferencí by bylo nesprávné a nevhodné.

Z dětství si nejvíc pamauji koledy mé babičky a také gastronomie: když jsem se stal foodblogerem, uvědomil jsem si pestrost a rozmanitost pokrmů v rodině, když se některá gastronomická mistrovská díla vařila s takovou jednoduchostí, že v podstatě potvrzují národní původ některých příbuzných v rodině.

Moje manželka Tetiana je napůl Slovenka napůl Ukrajinka. Proto naše děti shromáždily DNA všech národnosti, kteří obývali Karpaty.

Díky nadnárodnosti rozšiřuji spektrum zájmů. Zajímám se o historii těch regionů, odkud mé kořeny pocházejí, a tak pro mě je snadnější vnímat ve svých vlastních činech specifické rysy karpatského regionu

Dsc 7149

Katja Morhental,

návrhářka


Jsem Ukrajinka, ale v žilách mi teče ještě italská, maďarská, německá – nebo lépe řečeno švábská – krev.

Ze strany matky mám všechny kořeny ukrajinské, i když existují informace o polské větvi mé prababičky. Ale zatím o tom nemám žádné přímé důkazy, takže je to zatím jen hezká rodinná pověst. dálší matčini příbuzní jsou Ukrajinci, kteří vždy žili na území Zakarpatí.

Ze strany otce máme mezinárodní mix: Italové, Němci, Maďaři, Švábové. Moje prababička byla Italká, jménem Maria Schiratti; provdala se za Němce Antala Morgenthala, který šil elegantní pánské oblečení. Jejich syn Emil Morgental byl už napůl Němec a napůl Ital, ačkoli svým charismatem, vzhledem a povahou byl stoprocentní Ital, rád tancoval a šermoval, kreslil fantastické karikatury a pracoval jako profesionální výrobce obuvi.

Náhodou jsme se dozvěděli, že dědeček v mládí se zabýval krajinomalbou v oleji, ale nikdo ty obrazy neviděl, kromě sousedů, kterým obrázky daroval. Za svůj gen tvořivosti, italské expresivity a lásky k sýru a vínu, vaření a designu vděčím svým italským a německým kořenům.

Můj pradědeček Antal Morgental vyráběl pánské oblečení a dokonce měl svůj vlastní štítek „Morgenthal“. Dědeček Emil Morgental vyráběl obuv a byl fantastickým karikaturistou. A můj otec, Victor Morgental, se zabýval technologickou a experimentální stránkou výroby keramiky.

Takže to, co teď dělám v designu a umění, je jen výsledkem příspěvku tří mužů, tak důležitých v mém životě. Dnes pokračuji v jejich práci.

Vždycky jsem ráda slyšela od své prababičky příběh její rodičů kteří přijeli z severní Itálie rozvíjet město Chust. Založili tam cihelnu a podíleli se na rozvoji města. Často mi vyprávěla velmi zajímavé příběhy o rodičích, o jejím dětství a životě. Je velmi důležité znát svou vlastní historii. Takto lépe poznáváme sami sebe, své životní cíle a poslání.

Miluji svoji italskou historii rodiny. Kdysi jsem snivala návštivit Itálie, naučit se jazyk nebo se tam dokonce přestěhovat. V určitém okamžiku mně tam velmi tahlo, dokonce se mi zdálo, že je tam sladší vzduch. Mám tam přátele, takže mám příležitost je návštěvovat. Ale teď se na Ukrajině cítím velmi dobře.

Když jsem vyrostla a měla jsem přiležitost procestovat svět, pochopila jsem, že jsem se zde nenarodila náhodou, a proto jsem začala více věci kolem sebe milovat. Když návštěvuji některé fantastické zákoutí Země, o kterých jsem snívala a možná chtěla tam zůstat, vzpomínám si na naše Karpaty. Poté zapnu svůj ukrajinský seznam skladeb na svém přehrávači a v duchu si balím kufr domů. Tady v horách se mohu zvláštně nadechnout, a citím na své vlastní zemi.

Mentálně je mi ukrajinské pravděpodobně bližší, ale pokud jde o vaření, expresivitu a gastronomické vkusy, jsem stoprocentně Italka. Rád jsem jakýmsi ztělesněním  různých kultur, vnitřně se cítím o něco bohatší, protože každá národnost má na mě významný vlív.

Často se mě ptají na moje příjmení, zní neobvykle, zvláště v Kyjevi se často ptají, jestli je to pseudonym. Ve skutečnosti jsem to všechno dostala od svého praděda a naše jméno má také velmi dobrý „malebný“ překlad. Morgental se z němčiny překládá jako „ranní údolí“. Ve Švýcarsku existuje dokonce celá oblast s tímto názvem a v Curychu je stanice metra. Ráda bych tedy do těch zemí jednou jela.

Z italské mentality  si velmi živě pamatuji obědy na zahradě mé prababičky, kde vždycky kvetlo mnoho růží a chutně vonělo jídlo. A ještě si dobře pamatují návštěvy našich italských příbuzných. Bylo velmi krásně a hlučně – hodně vína, chutné jídlo, hudba, tanec. Vzpomínám si jak celá rodina sklízela hrozny, všechno dělali společně, pili loňské víno, sklízeli novou úrodu, ženy vařily, děti běhaly po dvoře. To je skutečný život. Stejně jako dobrý Sorrentinský film.

Pokud jde o ukrajinské kořeny, líbí se mi všechno, v našem případě také vše zakarpatské, a tady je báječná koloritní paleta zvyků a lidového umění. Chci zachovat a převzít více svátečních tradic. Vytvářet a sbírat etnické poklady – přikrývky, koberce, ručníky, textil, keramiku, hliněné nádobí. Všechny takové vzácné věci si odnesu domů.

Dsc 7115

Olesja Smyrnova,

novinářka


Jsem Ukrajinka podle národnosti. Moje matka je z Ukrajiny a můj otec se narodil a dětství prožil v Kazachstánu. Pokud vím, mám v rodině jen dvě národnosti – Ukrajince a Rusové, kteří se přestěhovali do Kazachstánu.

O příbuzných mého otce bohužel vím jen málo kvůli fyzické vzdálenosti. Jeho matka, moje babička Valja, je z Kazachstánu, a jeho otec, můj dědeček Mychajlo, je z Ukrajiny. Když byl můj otec malý, přestěhovali se do Zakarpatí. Táta, jak je pro děti typické, se rychle asimiloval a z exotiky měl jen vzhled a absolutní charismu člověka multikulturní výchovy.

Rozhodně se cítím být Ukrajinkou. Mám ráda ukrajinský jazyk, ukrajinskou krajinu, ukrajinské písně, ukrajinské modlitby.

Upřímně, stále obdivuji své dětství a kulturu, ve které jsem vyrostla. Strávila jsem hodně času na vesnici se svou babičkou z matčiny strany. Byla jsem obklopena partou příbuzných – Ukrajinců, nebo spíše – Zakarpatců. Neustále pracovali a zpívali, trávili spoustu času v přírodě. Myslím, že toto období je to nejlepší, co jsem v té době mohla mít. Proto cítím zakarpatskou krev a temperament.

Nemohu říci, že otázka mého původu mě začala zajímat v nějakém konkrétním období mého života. Právě jsem žila od narození s vědomím, že v mé rodině (a babičky vždy považuji za nejbližší) se prolínají různé kultury a nikdy jsem to nepovažovala za něco zvláštního. Asi do 16 let jsem žila se svou babičkou z otcovy strany. Mluvila jsem rusky, vařila jsem netipické pro Zakarpatí jídlo a měla jsem určité předsudky. Když jsme byli s bratrem malí, účastnili jsme se všech procesů s potěšením a zvědavostí.

Nepamatuji si žádné jednotlivé příběhy, ale vždycky bylo vtipné, když se babička Valja pokoušela mluvit „zakarpatsky“, a byl to u ní permanentní stav. Bylo to něco jako jazyk „azirova“. Vždy si děláme legraci z otcová vzhledu. Maminka ho laskavě troluje celý život.

Můj manžel má příbuzné z celé Ukrajiny, já mám v rodině Ukrajince, kazašské Rusy, Maďary, Rumuny. Samozřejmě vychováváme naši dceru v ukrajinské tradici a byla bych velmi ráda, kdyby přejala posvátnou kulturu, která je mojí nedílnou součástí. Proto ji často posíláme na prázdniny k prababičce a o svátcích dodržujeme tradice. Věřím, že v dnešním světě a v progresivní budoucnosti bude duchovnost zvláštností.

Byla jsem vychována jako člověk širokých názorů, bez stereotypů a hranic. Z mé strany tedy neexistovala žádná omezení ohledně národnosti, náboženství a svobody vztahů mezi lidmi. Všechny komplexy, obtěžování a popírání závisí na světonázoru a interakci s vaším vnitřním já. Nikdy jsem v ničem neviděla standardy ani ideály, pojem „normálnost“ je pro mě také velmi pomíjivý. Obvykle se takové názory objevují u lidí s věkem a podle mě tato opce ve výchozích nastaveních díky rodičům existuje.

Co se týče mé vlastní rodiny, mohu k ní přivést jen sama sebe. Jakou jsem, bez nepřirozených vlastností a ambicí. Z otcovy i matčiny strany máme v rodině zvláštní ženy, ty, které teď nenajdete, takže bych ráda převzala alespoň část z nich. Mimochodem, v matčině linii a rodinách byl vždy úplný matriarchát.  Bylo mi to jasné, když jsem byla ještě dítětem. Navíc se v naší rodině rodily převážně ženy. Moje matka měla velké štěstí když se v jejím životě objevil komplikovaný, zajímavý a soběstačný muž. V naší rodině tedy vždy panovala přátelská atmosféra a všichni, včetně dětí, byli na stejné úrovni. Vždy jsme respektovali navzájem své osobnosti a rodiče nám nikdy nepotlačovali naše individuální vlastnosti. Proto byla bych opravdu ráda, kdyby moje rodina a já zdědily velké a moudré srdce mé ukrajinské maminky a charismu, vnitřní náladu a vzpurný charakter mého otce.

Moje matka měla velké štěstí, k jejímu osudu přišel těžký, zajímavý a soběstačný muž. Naše rodina proto vždy měla přátelskou atmosféru, kde byli všichni, včetně dětí, na stejné úrovni. Vždy jsme respektovali vzájemné „rysy“ a moji rodiče nikdy nepotlačili žádné individuální povahové rysy ve mně a mém bratrovi. Proto bych byl velmi šťastný, kdyby jsme s rodinou zdědili velké a moudré srdce ukrajinské matky a charisma, vnitřní pobouření a vzpurnou povahu po mém otci.

Lidé rádi říkají: „Buďte prostí a svět vás osloví,“ s tím jsem nikdy nesouhlasila. Věřím, že pokud chcete žít zajímavě, musíte být obtížní a obklopit se stejnými lidmi. Je také důležité naučit se vážit si a respektovat tyto vlastnosti u ostatních. Teď jsem ve fázi sebeuvědomění, sebepoznání a otázka národnosti mi je zřejmá, ale pokud jde o vnitřní multikulturalismus, o jeho harmonickou interakce s vnějším světem – je to otázka života.

Dsc 7106

Tudor Kilaru,

showman


Je těžké odpovědět, kdo jsem podle národnosti, pokud je dnes taková identifikace nezbytná. Narodil jsem se na dalekém východě Ruska, moji rodiče pocházejí z Moldavska, bylo mi téměř rok, když jsme se přestěhovali do Užhorodu, studoval jsem ve Spojených státech a pracoval jsem v Turecku.

Po celou dobu na základní škole jsem se styděl za své jméno a původ. Představil jsem se tedy ostatním dětem jako Fedir, protože jsem se obával, že si budou dělat legraci z mého moldavského původu. Dokonce na kroužku volejbalu v Užhorodu, jasně si pamatuji, jsem uvédl příjmení své matky – Koreckyj, nikoli Kilara. Dokonce díky našímu pasovému úřadu Ministerstva vnítra má každý v mé rodině v dokumentech různá příjmení. Uši úředníků nejsou zvyklí na podivné kombinace písmen.

Ve vyšších třídách jsem se začal identifikovat jako Rumun, protože naše rodina, se takto identifikovala v našem regionu. I když máme velmi málo společného se Zakarpatskými Rumuny.

Protože  jsem se narodil v Sovětském Svázu, dorozumívacím jazykem v naší rodině, kromě rumunštiny, nebo spíše moldavského dialektu, byla ruština. Ukrajinštinu jsem se naučil později ve vyšších třídách a v prvním ročníku na vysiké škole. Je třeba zmínit, že můj dědeček z matčiny strany je Polák.

Krev, která ve mně proudí, na mě samozřejmě působí. Když slyším národní hudbu – skutečnou, živou, nezpracovanou – hrají některé struny duše. Projevuje se to také temperamentem, gastronomickými vkusy. Ale to je asi všechno. Nikdy jsem nestudoval rumunské básníky ani spisovatele, a proto na ně nemohu být hrdý. Studoval jsem na ukrajinské škole s ruským vyučovacím jazykem. Proto jsou všichni moji hrdinové z dětství stejní jako hrdinové obyčejného ukrajinského kluka, který žil v Užhorodu.

V Rumunsku mně nepovažují za Rumuna. Tam jsem Ukrajinec nebo v lepším případě Moldavan. V Moldavsku jsem považován za Ukrajince. Na Ukrajině jsem Rumun. To znamená, že v každé ze svých vlasti jsem si svůj mezi cizími lidmi a cizí mezi svými. Vždy.

Dsc 7215

Tetjana Smriha,

manažerka  kulturních projektů


S národní identifikací jsem měla vždy potíže. Znám historii vaší rodiny až po třetí generaci, ale to stačí k nalezení téměř sedmi národností: Maďarů, Slováků, Rusínů, Rumunů, Řeků, Němců, Rusů.

Cítím se jako člověk světa.  Pokud přesně, pak člověk Evropy. Tato kultura je mi jasná, cítím ji a nosím ji v sobě.

Vzpomínám si, když jako ditěti, můj dědeček mi vypravěl: „Pamatuj si, tam (obec za státními hranicemi) máš bratra Žoltiho a sestru Žužu, jsou Maďaři; a tam žije sestra Michaela, je Slovenka.“ Abych byla upřímná, nezapamatovala jsem si to a teď si jen vymýšlím ta jména. S těmi lidmi se sotva setkám. Ale vždy mě překvapovalo: proč jsou v naší rodině různé národnosti? A co je obecně národnost? Proč se jeden z mých dědečků považoval za Slováka, i když jeho matka byla Řekyně a jeho otec byl maďarský Němec? A jeho sestry se celý život považovaly za Maďarky a mluvily jen maďarsky.

Jako všichni Zakarpatci se cítím spíš jako příslušnice svého kraje. Cítím příslušnost k Zakarpatí, ke Karpatům, k Užhorodu. Vzpomínám si, jak jednoho dne ve škole učitel dějepisu požádal 43 dětí ve třídě: „Zvedněte ruku, čí matka a otec jsou etničtí Ukrajinci.“ A nikdo nezvedl, všichni se jen rozpačitě a překvapeně rozhlédli. To neznamená, že necítím úctu k Ukrajině, že necítím se součástí ukrajinského lidu, ukrajinského státu. Jen vím, že obsahujeme v sobě více.

Zajímavé je, že ve starých matrikách není sloupec „národnost“, existoval pouze sloupec „náboženství“. Koncept státní příslušnosti obecně vznikl relativně nedávno a na Zakarpatí ještě více. Když přišli „Sověti“, každy se identifikoval, jak si přál – a proto v občanských průkazech se objevila jiná jména, příjmení, sourozenci měli různá jména po otci. Domnívám se, že stejným způsobem lidé uváděli svou národnost, jak si přali nebo podle politické předpovědi.

Národnost je pro mě důležitým faktem historie, světových dějin a mé osobní. Chci ji vědět. A použít jako prostředek rozšíření. Rozšíření svého vnitřního světa, světonázoru, příležitostí.

Dsc 7182

Ammar Sapožnikov,

autor projektu „Jíž  dviž“


Jsem Ukrajinec s arabskými kořeny. Narodil jsem se v srdci Oděsy a vyrůstal ve komunálním bytě kouřeném židovskými sousedy. Jako dítě jsem tančil hopak a uzavřel to třemi slovy – Sapožnikov Ammar Chusejnovič.

Každý národ je pro mě zajímavý – jak Ukrajinci, tak Syřané. Každý má něco individuálního, posvátného, ​​co budovalo jeho dějiny a identitu. Pokud jde o mentalitu, jedná se o výsledek, vliv národa na novou generaci. Na jedné straně mi je oděská mentalita blízká. Jedná se především o otevřenost, smysl pro humor, kreativitu a práci pro sebe. Na druhou stranu, jsou i nevýhody. Když je v Oděse sezóna, je velmi těžké zůstat v pracovním rytmu. Chci více odpočívat, lenošit, ale nikoli naopak.

Užhorod mi trochu připomíná Oděsu, jen tam je moře a tady jsou hory. Lidé, architektura, kultura, nadnárodnost. Všechno je velmi podobné. Kdyby nebylo toho všeho, ani nevím, jestli bych tady mohl žít. Vzal bych manželku do Oděsy, naučil bych ji lovit ryby a dál uvidíme.

Jedním z nejzajímavějších příběhů spojených s mou národnosti bylo, když jsem ještě jako dítě byl na návštěvě u příbuzných v Rusku. S babičkou jsme téměř každý rok jezdívali do Podmoskovja. Do deseti let jsem měl příjmení Barakat po svém otci. Když jsme ukázovali dokumenty u pasové kontroly, pohraniční strážcové nejprve se mráčili a poté nás kontrolovali tak, jak se nám nesnivalo. Dá se je pochopit  – Sapožnikova Lilia Andrijivna přepravuje nezletilého Barakata Ammara Chusejnoviče. Zde se dá nakreslit takové karikatury, které žádná fantazie nezvládne.

Dsc 7090

Julia Antonova,

matka třech hohčíček


Mám ruskou a tureckou krev od svého otce, ukrajinskou a polskou krev od své matky. Moje babička, Ivanna, ze strany matky, je ze západní Ukrajiny, z Ternopilské oblasti. Můj dědeček je z Tambova v Rusku. Vzhledem k tomu, že byl voják z povolání, byl dislokovan na Zakarpatí. Nejprve žil v Německu a poté se přestěhoval do Mukačeva, protože tam byla velká vojenská jednotka.

V otcově rodině jsou Rusy z Bělgorodu a Turky – nevíme odkud. Domnívame se o tom podle našého příjméní Turinin. Není typické pro Zakarpatí. A na Ukrajině jsme jediné. Alespoň to bylo tehdy, když táta zkoumal tuto otázku. Jednou jsme našli vzdáleného příbuzného ze Sibiře se stejným příjmením. Zajímal se také o rodokmen a vztah s Turky vypočítal během mnoholetního hledání. Proto u nás teče krev tureckých janičářů.

Jsem Ukrajinka a vždy jsem se tak identifikovala. V posledních letech jsem to začal zvlášť pociťovat. Máme mnoho příbuzných v Rusku a v tomto případě je důležité udržet si naši pozici. I když někdy je cena – vztahy s příbuznými. Ale strýček, zdá se, nás prostě neslyší. Ale můj otec, který nemá ani kapku ukrajinské krve, se chová jako pravý Ukrajinec.

Pamatuji si, že jako dítě kdyř mi říkali, že jsem Ruska, odpovídala jsem, že jsem Ukrajinka z okresu Ťačiv. Tam jsem se narodila. V obci Dubove (okres Ťačiv – pozn. red.) byla velká továrna, která vyráběla motory pro vrtulníky. Můj otec tam pracoval jako inženýr – byl dislokovan na Zakarpatí od CHAI. Studoval v Charkově a přátelil s matčiným bratrem, který ho ve skutečnosti přivedl na jeden ze svátků k babičce. Seznamil se s matkou, a tak se můj otec přestěhoval do Mukačeva.

Spolu s bratrem jsme se jako první v naší rodině narodili na Zakarpatí. Přestože pocházíme z rusky mluvící rodiny, nikdy jsme se Rusy neidentifikovali a vždy jsme se cítili jako Ukrajinci.

Zdá se mi, že v sobě nejvíce cítím ukrajinskou krev. Ačkoli turíninská větev je velmi turecká. Všichni máme expresivní povahu – k výbuchu stačí vteřina. Zdá se mi, že není možné se toho zbavit.

Z každé krve bych si samozřejmě chtěla vzít něco důležitého. Vzala bych věrnost své rodině od Turků. Pro mě byla vždy rodina na prvním místě. Od Ukrajinců – laskavost. Od Rusů pravděpodobně schopnost přizpůsobit se. Vědí, jak brát věci jako samozřejmost.

Bez ohledu na krev, která v nás teče, snažíme se s manželem předat našim třem dcerám nejdůležitější hodnotu, že rodina je nejdůležitější věc.


Sledujte také naš krátký film, který jsme vytvořili v rámci speciálního projektu „KOŘENY“.

 

Text a idea: Rosana Tužanska

Foto a video: Anton Ryžych


 

Tento materiál poskytla společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronickyelektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

Usaid Horiz Ukranian Rgb 2 Color

uk en ru hu ro sk

0 #