Jak vidíme Romy? Velké rodiny, spousta dětí, tuláky a hudebníků. Tyto stereotypy nejsou špatné, ale jsou zastaralé. A co je ještě horší, když se asociativní řáda neposune dále než „krást-věštit-žebrat“. Svět se mění, stejně jako Romové, jejich životy, cíle a snahy.

Známe spoustu špatných příběhů, které se šíří na internetu a zdůrazňují slovo „Rom“, ale často slyšíme něco dobrého: příběhy o úspěchu, obhajoba diplomů, evropské vzdělání? Současné Romové nekočují, studují na univerzitách, zakládají veřejné organizace a sdružení mládeže, studují v evropských hlavních městech. Stále jsou však často diskriminováni a nepochopeni.

Vyprávíme příběhy čtyř Romů, kteří našli své místo na Ukrajině, v umění, právu, vzdělávání a žurnalistice. Mění životy kolem sebe a přístup k Romům.

Tyberij Jonaš,

umělec: „Mým hlavním cílem je dát romským dětem profese“

Jsem malíř. Toto je moje profese, maluji už 20 let. Tím se živím.

Chtěl jsem otevřít uměleckou školu pro romské děti, abych mohl předávat své poznátky, aby v jejich životě bylo umění a v budoucnu bylo možna i práce.

Moji rodiče chtěli, abych se stal hudebníkem. Rok jsem studoval hru na klavír, zkoušku jsem složil s vyznamenáním, ale v 5. třídě můj učitel ve škole viděl, že mám talent na kreslení. Zavolal mámě a tátovi a vyprávěl o umělecké škole ve městě. Abych byl upřímný, neměl jsem tušení o jeji existenci. Vstoupil jsem tedy do umělecké školy. Právě jsem se zamiloval do malování.

Moje rodina je obyčejní, ale kreativní. Moji předkové byli v Maďarsku skvělí hudebníci. Například slavný houslista Golomboši. V rodině je mnoho hudebníků, ale ne všichni pracují v této oblasti. Musíte se něčím živit a s hudbou dnes moc nevyděláte. Máma učila děti hrát na klavír.

Proč jsem založil uměleckou školu? Víte, že dnes je pro Romy obtížné najít své místo – ve škole i v práci. Zdá se mi, že se naše děti ve svém kruhu vyvíjejí lépe. Takže jsem se rozhodl vytvořit uměleckou školu speciálně pro ně. Kromě toho, že zde učím kreslení, také je vzdělávám, říkám jim, jak se mají chovat, jak se učit. Všechny naše děti jsou jiné. Rád objevuji talenty. Pokud vidím, že dítě neumí dobře kreslit, neskrývám to, ale řeknu mu, ať zkusí zpěv nebo hudební nástroje. Velmi tvrdě pracuji se stejnými dětmi, které uspějí, snažím se, aby se do této profese zamilovaly stejně jako já.

Naše škola existuje již třetí rok. Naštěstí nám pomáhá již dva roky fond „Vidrodžennja“. Bez něho by to všechno prostě nebylo možné, protože je to nejen příjemný proces, ale také velmi nákladný. A děti se učí naprosto zdarma – poskytujeme jim všechny potřebné materiály ke kreslení.

Mým hlavním cílem je dát romským dětem profese, aby si mohly vždy vydělat na živobytí. Žiju takhle a vím, že je možné touto prací uživit rodinu. Hlavní věcí je se nevzdávat.

Nejprve jsem shromáždil 30 dětí, poté jsem je rozdělil podle věkových kategorií a skupin. Nyní má více než 50 studentů. Ale samozřejmě jim nemohu nařídit, aby všichni chodili na hodiny 4krát týdně. Někdy se stává, že dítě nemá co obleknout, někdy rodiče jdou do práce a starší děti se musí starat o mladší. Tomu všemu rozumím. Existuje však mnoho dětí, které navštěvují každou hodinu. Hodně záleží na rodičích, musí dětem vysvětlovat, že učení je důležité, povzbudit je.

Také se děti snažím maximálně motivovat. Například jsme již měli výstavu obrazů na zámku „Palanok“, v Muzeu architektury a života v Užhorodě, ve fondu „Čirikli“ v Kyjevě. A letos na Den Romů měli jsme  výstavu v Mukačevu a Kyjevě.

Co se týče mé vlastní práce, neustále jezdím do sanatorií. V poledne rozložím obrazy a turisté je kupují. Někdy žádné neprodám a někdy všechny. Chápu, že to není výdělek, ale umění. Lidé to nepotřebují každý den. Mám také objednávky od bohatých lidí, městských úřadů. Stává se, že objednávají 20 obrazů najednou pro na ozdobu mistnosti.

Myslím, že moji zákazníci mají nejraději to, že nepouživám pouze jednu techniku, ale pracuji v různých. Jsem tak zvědavý, stále zkoumám něco nového. Mám rád akvarel, grafiku, olej, kvaš, temperu. Moje práce je objemná, lidem se líbí. Každý den chci dělat něco nového, stejně jako hudebníci hrají pokaždé jiné styly.

Člověk dokud žije stále se musí učit. A moji učitelé byli úžasní. Chodil jsem do dílně k Ljudmile Korž-Raďko, Nadiji Ponomarenko v Užhorodu, k Petru Feldeši, Zoltanu Mičkovi v Mukačevu. Všichni mi dali hodně, tázal jsem se a oni mi ukazovali, vysvětlovali.

Abyste uspěli, musíte pracovat. Všechno ostatní dává čas. Musíte ukázat svou práci, nejen sedět v dílně, ale sdílet lidem to, co děláte.

Viktor Čovka,

televizní novinář: „Mám v Užhorodu více než 300 příbuzních“

V roce 2014 jsem se zamiloval do žurnalistiky díky Jevhenii Navrocké, která mě přivedla na bývalou televizní a rozhlasovou společnost Tisa, která se nyní stala společností UA: Suspilne. Nejprve jsem tam byl volontérem a poté pracoval až do roku 2018. Pak jsem začal pracovat na kanálu 21, kde stále pracuji. Máme program s názvem Romano lav, což znamená „romské slovo“.

Nebudete tomu věřit, ale jako dítě jsem sníval o tom, že budu moderátorem zpráv. Pak se na tento sen nějak zapomnělo, ale v roce 2008, kdy Willy Pap vytvářel svůj vlastní televizní program „Romano Dživipen“, se mi zdálo, že se tam dostanu. Tehdy jsem však ještě studoval, takže jsem musel trochu počkat.

Moji přátelé žertují, že sbírám diplomy. Nejprve jsem studoval na Zakarpatské státní univerzitě, která se poté začlenila do Užhorodské národní univerity. Proto jsem získal diplom bakaláře na ZakSU, a magisterský titul na Užhorodské národní univerzitě. Poté jsem jel do Budapešti, kde na Středoevropské univerzitě probíhal speciální romský Roma English Language Program.

Obecně platí, že romské rodiny jsou velké a mají mnoho dětí. Ale toto je stereotyp. Mám například jen jednu sestru. Ale příbuzní to je jiná věc. pravděpodobně mám v Užhorodu více než 300 příbuzných, takže kamkoli jdu, všude se setkávám se svými příbuznými.

Být Romem na Ukrajině je různě. Je to hezké – když mají zájem, fotí, chtějí se přijít podívat, jak žijeme. Ale v posledních letech jsem velmi znepokojený vlnou negativity, která je na internetu. Vidím, jak vznikají nové stereotypy o Romech a ožívají staré. Nerad to všechno slyším. Jak říká jeden můj známý: „Svět se mění, stejně tak se mění i Romové.“

O Romech se bohužel soudí podle přestupku jednoho. Pokud se něco stalo, pak v očích společnosti mohou za to všichni Romové, nikoli jedinec, který to udělal. Když mluvíme o ukrajinské komunitě, pak je všechno jinak – oni hodnotí jedince, kdo udělal přestupek, nikoli všichni Ukrajinci. Tyto věci nemají velmi dobré důsledky, protože již existují romské komunity, které se uzavírají do sebe. Myslí si: „Proč bychom měli být otevření, když je vůči nám taková negativita?“

  

V úspěchu Romů hraje největší roli podpora. Podpora od rodičů, společnosti kolem vás. Je také velmi důležité jak žijete. Kdybych žil v chudobě, nemohl bych se dostat na univerzitu a pokračovat ve studiu. Chudoba nám brání jít dál. Ukázalo se, že je to začarovaný kruh – neučíte se proto, že jste chudí, a chudí jste, protože se neučíte.

Moje rodina mě vždy inspirovala k dosažení mých cílů. A také zahájené v celé Evropě romské hnutí. Je vidět, že se můžete dostat na vrchol a dělat užitečné věci nejen pro romskou komunitu, ale také pro společnost, ve které žijete.

Vztahy v romských komunitách mohou být různé. Například na Zakarpatí žijí různé etnické skupiny Romů: slovenští Romové, maďarští Romové, srbští Romové, rumunští Romové – Cotlars. V každé konkrétní komunitě existují vlastní zvláštní vztahy. A jakmile se objeví někdo nový, určitě se ho zeptají: „Kdo jsi? Odkud? “, Aby pochopili, s kým a jak mají jednat. Jedinečnost Romů spočívá v tom, že žijí na všech kontinentech, ve všech zemích a ve všech náboženstvích. Mimochodem, s jazykem, je to stejné. Moji přátelé z Kyjeva a Chersonu nerozumí jazyku, kterým zde na Zakarpatsku mluvíme. Náš romský jazyk je spíše jazykem, kterým se mluví v Maďarsku, na Slovensku a v Česku.

Rozvoj romské komunity na Zakarpatí vidím v dalším sjednocení, to je klíč k úspěchu, rozvoji. Pokud se nespojíme, neuvidíme žádný úspěch. Obecně lze říci, že za posledních 10 let došlo v životě Romů k velkému pokroku. Změny jsou sice pomalé, ale jsou, a to je hlavní věc. Existuje mnoho vzdělávacích programů, programu o lidských právech, novinářských. Proto doufám, že zanedlouho romové získají své profesory.

Eleonora Kulčar,

ředitelka charitativní nadace Blago: „Romské děti jsou velmi chytré a schopné, ale vše záleží na společnosti, ve které žijí“

V roce 2014 jsme zahájili projekt, který připravuje děti z romských komunit v Užhorodu na školu, jakož i kurzy odpovědného rodičovství v romských komunitách. Připravujeme na školu děti, které už mají 6 let, ale nechodily do školky.

Na 5 let práce jsme připravili 144 dětí, z nichž 39 dětí se uči v ukrajinských školách, 10  v maďarských a zbytek – v segregované romské škole. Klademe velký důraz na práci s rodiči. Je důležité si uvědomit, že ve věku 6 let k nám děti přicházejí s nulovými znalostmi a program, který je prezentován v mateřských školách, učíme stručnou formou po dobu 7 měsíců. Počínaje pravidly chování a končící všemi nezbytnými znalostmi, které by 6leté dítě mělo mít.

To, co na své práci miluji nejvíce, je úsměv dětí, zářivé oči, dětský smích a obrovský potenciál, který v našich dětech vidím. Pokud s nimi zacházíme s láskou a znalostmi, mohou se z ních stát učitelé, lékaři, profesoři. Děti jsou velmi chytré a schopné, ale vše záleží na společnosti, ve které žijí. Samozřejmě nedojde k žádnému pokroku, pokud se někdo bude dívat na dětí, dokonce i pětilete, pohrdavě a povyšeně a říkat: „to je Rom, Cikán.“ Pokud se však na dítě budete dívat jinák, zacházet s láskou,  bez ohledu na to, jaké národnosti je toto dítě, pak se bude snažit rozvíjet.

Jako dítě jsem chtěla byt archeologem. Ale v určitém okamžiku jsem si uvědomila, že chci sloužit svým lidem. Naše organizace začala pracovat v roce 2003 s humanitární pomocí. Pomohli jsme 1000 lidem, ale uvědomila jsem si, že je to velmi málo. Samozřejmě je taková pomoc nutná. Abychom se ale mohli pohybovat dál a rozvíjet se, je potřeba dělat něco jiného. Jedním z nejdůležitějších aspektů, které našim lidem chybí, je vzdělání. Proto jsem začala pracovat tímto směrem.

Takto vypadala místnost, když ji dostal charitativní fond

Jsme jediná taková škola na Ukrajině, i když již existují první pokusy v jiných oblastech, ale zatím žádné výsledky nejsou.

Být Romem na Ukrajině je hrdé i obtížné zároveň. Jsem hrdá na to, že jsem Romka, že pracuji se svými lidmi. Na druhé straně jsou problemy. Ale mohu upřímně říci, že bez pomoci Boha bych to neudělala. Dlužím mu vše, co mám a co jsem dosáhla. Bůh mi pomáhá překonat obtíže, které existují.

Myroslav Horvat, právník,

poslanec: „jsem Rom, a jsem pravý Ukrajinec“

 

Jako dítě jsem chtěl cestovat po světě. Tento sen je stále aktuální, i když se částečně splnil.

Pro mě je nejdůležitější zůstat sám sebou. A kdo jsem? Jsem Rom, ale také pravý Ukrajinec. Kdybych chtěl zemi opustit, udělal bych to už dávno, protože jsem měl takové příležitosti. Ale chci zde bydlet a bojovat za životní úroveň, kterou chci, aby mé děti v této zemi měly.

Věřím, že překonáme problematické otázky a překážky. Pouze tím, že se spojíme do občanské společnosti, aniž bychom se rozdělili na národnostní menšiny, na lidi chodící do jiné církve a podle barvy pleti, můžeme vybudovat novou občanskou společnost. Přál bych si, aby v ní byli Romové, protože jsme jeji nedílnou součástí.

Svou kariéru jsem zahájil v novinách  Romani Jag. Byli tam silní novináři, skvělí vůdci, šéfredaktor, aktivisté v oblasti lidských práv. Oni mně naučili, že člověk musí vždy začít od sebe. To je pro mě opravdu nejdůležitější věc.

V roce 2012 jsem začal studovat na univerzitě a pro mě to byl velký krok. V té době jsem už byl otcem a šel jsem studovat na 7 let. Poté získal další vzdělání v jiném oboru. Dnes jsem postgraduální student, kandidát věd. Nevím, kterou cestou půjdu dál, ale děkuji lidem, kteří mě vedli, hráli v mém životě velmi důležitou roli. A nebyli to jen Romové.

Moje děti studují na univerzitě. Také jako děti mých přátel a známých. Úsilujeme o to, aby romská mládež si změnila život. Romská komunita by se měla pohybovat pouze tímto směrem. Stereotyp, který ve společnosti existuje, není o nás. Snažíme se vytvořit trochu jiný názor. Dnes máme mnoho dětí maturujících na středních školách, asi 50 Romů studuje na vysokých školách. Existují mladí lidé, kteří jsou připraveni pracovat jako úředníci ve státních úřadech.

Zakarpatští Romové jsou jednou z z nejpočetnějších komunit na území Ukrajiny. Všichni jsme velmi odlišní, dokonce i v rámci jednoho regionu, ale je tu něco, co nás všechny spojuje – romská krev, kultura, tradice. Ať jsem kdekoli, všechno to ve mě zůstává.

Tento materiál poskytla společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizace Institut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronicky, elektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

 

Rosana Tužanska

Anton Ryžych