СПЕЦПРОЕКТ

Ion Botoš: Zakarpatí je jako kytice a každá národnostní menšina je její jedinečná květina

O ukrajinských Rumunech a proč jsou vlastenci Ukrajiny

uk en ru hu ro sk

Lékař, který pracoval v oboru 36 let, spisovatel, bádatel, bývalý poslanec, zakladatel muzea. Můžeme si myslet, že mluvíme o pěti různých lidech, ale jedná se o jednou osobu, o Iona Botoše. Nebo o Ivanu Michajlovyči, jak se občas představuje.

Před několika lety Ion založil Muzeum rumunské historie a etnografie Zakarpatí ve vesnici Nyžnja Apša v Ťačivském okrese. Sbírka muzea pozůstává z rumunských výšivek, autentického oblečení, ručníků, domácích potřeb, ikon, knih, rukopisů. Sbíral vše samostatně, zkoumal, analyzoval, systematizoval.

Při studiu muzea jsme se zeptali jeho zakladatele nejen na exponáty, ale také na jeho vlastní historii, rumunský život, stereotypy, očekávání, naděje, jak žili dříve a jak žijí dnes.

– První písemná zmínka o Botoších je z roku 1373. Žili poblíž Buštynu (sídlo městského typu v Ťačivském okrese – pozn. red.). Podle rodného listu můj pradědeček se narodil v 1822. Byl učitelem v obci Nyžnja Apša, první, kdo měl vzdělání. Studoval na ústavu v Sigetu. Byl rodák z Baia Mare a na vesnici Nyžnja Apša se oženil s dcerou kněze a zůstal zde. Můj dědeček, matčin otec, byl deportován na Sibiř, do Magadanu. Ve vězení strávil 25 let a dalších 5 v táboře. Když ho věznili, zůstaly bez něj 4 děti. Po Stalinově smrti byl rehabilitován, říká pan Ion o původu a kořenech své rodiny.

Pán Ion vystudoval medicínu ve Lvově. V oboru pracoval 36 let: v Chustu, Solotvynu a Nyžnij Apši.

– Na své prarodiče si dobře pamatuji, protože s nimi byl spojen celý můj život. Byl jsem sirotek, matka mi zemřela, když mi bylo 6, ve 14 mi zemřel otec. Babičky se samozřejmě zabývaly domacností, zemědělstvím, chováním zvířat, – vzpomíná Ion. – Moje dětství nebylo snadné: ve 14 jsem poprvé jel za výdělkem do Ruska plít červenou řepu, pracoval jsem v Krasnodaru a Rostově. Když jsem byl trochu starší, jezdíval jsem tam pracovat na stavbě.

Ionova manželka je také Rumunka. Mají spolu dvě dcery a vnučku. Starší dcera vystudovala ekonomickou a matematickou fakultu v Užhorodu, mladší právnickou fakultu v Černivcjach. Vnučka studuje na konzervatoři v Rumunsku. Doma samozřejmě všichni mluví rumunsky. Muž říká, že si staré tradice pamatují, i dnes zpívají jako v minulosti. Dědí se z generace na generaci, z pokolení na pokolení

Muzeum

Muzeum vytvořené Ionem Botošem opravdu působí. Nejenom proto, že je tady spousta hodnotných exponátů, důležité je, jak pečlivě s nimi majitel zachází a jak si každý z nich váží.

– Ve sbírce nemám oblíbené exponáty. Každý jsem měl v rukou, zpracoval jsem je, vyčistil, konzervoval. Dělám všechno sám, takže je pro mě důležitá každá věc. Všichno má svou vlastní historii a dokonce i určitou auru, – říká Ion.

Big108

Začalo to tím, že po absolvování vysoké školy se Ion vrátil domů a omylem koupil starbylou lampu u nějaké babičky. V roce 1984 se tak objevil první exponát, který pocházel asi z roku 1900. Muzeum rumunské historie a etnografie má rumunské výšivky, oblečení, ručníky, domácí potřeby, ikony, staré knihy a rukopisy. To vše rodina kupovala většinu z nich v okrese Ťačiv, Rachiv, Vynohradiv a některé z Perečynského okresu, kde také žijí Rumuni. Všechno sháněli u lidí.

Zde jsou portréty 100 významných Rumunů ze Zakarpatí. Když otevřeli přístup k archivům, Ion Botoš začal zbírat informace o represovaných. Zde jsou take knihy majitele muzea v rumunštině.

– Nejdůležitější knihou nejen pro Rumuny, ale pro každého, kdo kdysi žil v regionu Maramures, jsou Diplomy regionu Maramures, napsané v roce 1900. Autorem byl Magali de Apša. Tady jsou informace  o každé vesnici historické oblasti Maramures, – říká Ion.

 „Vše hledám a kupuji sám,“ říká zakladatel muzea. – Je dokonce těžké si vzpomenout, když nám někdo něco přinesl. Ve skutečnosti je nyní těžké něco koupit, lidé všechno vyhazují, ničí dokumenty, věci. A dokumenty to jsou otisky historie a pouze moudrý člověk může pochopit jejich hodnotu.

Ion Botoš napsal asi 20 knih. Často říká, že vystudoval jinou univerzitu, neboť se zúčastňuje mnoha mezinárodních sympozií, seminářů, kongresů. Navštěvoval hodně muzeí v zahraničí, a tak se učil. Podle jeho názoru, bez ohledu na to, co se v tomto životě může stát, budoucnost závisí na chytrém a vzdělaném člověku.

Ukrajina, Zakarpatí, Rumuni

– Mohu porovnat Zakarpatí s kyticí, ve které musí mít každý národ jako květina své místo. Kytice je krásná, když pozústava z mnoha květin. Jsem rád, že zde žiji, a je dobré, že dominuje náš zdravý rozum ve vztahu k národnostním menšinám, – zdůrazňuje Ion.

Muzeolog říká, že se skutečně díví otázce, proč se nevystěhoval  do Rumunska.

– Věřím, že Rumuni jsou jedním z největších vlastenců na Ukrajině. Koneckonců, za 30 let téměř nikdo z nich neopustil zemi. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že se přestěhuji do Rumunska. Tady jsem doma, to je můj domov. Narodili jsme se zde já a moji předkové. Můj dědeček se narodil v Rakousku-Uhersku. Dvě třídy chodil do rakousko-uherské školy, dvě třídy – do rumunské. Dospíval  v Československu, oženil se v Karpatské Ukrajině, odešel do důchodu v Sovětském svazu a zemřel na Ukrajině. A během této doby nikdy nezměnil domov, – říká pan Botoš.

Ionovi a vesničanům se nelíbí, že novináři ukazují Nyžnju Apšu pouze jako bohatou obec, s velkými majetky, a nikomu nenapadne se podívat hlouběji a zeptát se na kulturu. A jsem přesvědčen, že právě tímto způsobem vzníkají největší stereotypy.

– Zdá se mi, že by se lidé mohli lépe orientovat v tématech. Přijiždí novinář z Kyjeva, natočí spoustu materiálu, trávíme s ním hodně času a potom v reportáži o naši obci slišíme na pozadí romskou hudbu. K čemu to je? Dalším stereotypem je, že Rumuni jsou pašeráci. To neni pravda. Lidé jsou různí. Dělají různé věci. Pašeráctví existuje všude, kde jsou hranice, v Mexiku i v Americe. Ale toto je jedna cesta. Myslím si, že musíme pracovat, – říká Ion.

Big110

***

Podle mého názoru mají Rumuni v 21. století dva problémy. První je zachovávat ve všem míru. Jsou zaměřeni na vydělávání peněz a nemohou se zastavit. Druhým je problém vzdělávání. Škola a školka. Lidé se nechtějí učit. A tyto dva problémy spolu souvisejí, protože si lidé bohužel mysli, že vzdělání jim nezajistí existenci.

Aby mohli Rumuni na Ukrajině normálně existovat, musí stát dodržovat mezinárodní a domácí zákony. Vytvořit příznivé podmínky pro národnostní menšiny. Chovám se ke všem dobře, k Ukrajincům, Maďarům. A čekám na vzájemnost. Všichni spolu mají dobře vycházet. Jdete na trh v Solotvyni (sídlo městského typu v Ťačivském okrese – pozn. red.), tam uslyšíte spoustu jazyků. Lidé si navzájem rozumějí a spoluexistují.

Je pro mě důležité, aby si Zakarpatští Rumuni zachovali svého ducha. Čistý. Máme mnoho smíšených rodin, ale někdy vidím, že ty ukrajinské ženy, které se provdaly za Rumuny, se staly většími Rumunkami, než jsou někdy naše. Je důležité znát rodný jazyk, kulturu, tradice. Dokud si člověk zachovává svůj rodný jazyk, je člověkem.


Tento materiál poskytla společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii za podpory Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Jeho vznik byl umožněn upřímnou podporou amerického lidu prostřednictvím Agentury USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Za obsah materiálu nese výhradní odpovědnost společenská organizacInstitut pro středoevropskou strategii a nemusí nutně odrážet názory USAID nebo vlády USA. Žádná část tohoto materiálu nesmí být reprodukována nebo přenášena v jakékoli formě nebo jakýmikoli prostředky, elektronickyelektronicky, kopírováním nebo jiným způsobem, bez řádného odkazu na původní zdroj.

1559804758 660x255

Text: Rosana Tužanska

Foto-audio: Anton Ryžych

uk en ru hu ro sk

0 #